Kateřina Jirásková a obrazy divů
Obloha těžkne. Temní, houstne, sytí se mračny, a tak je těžší a těžší, až doslova doléhá k zemi. Tajíme dech, jak se to valí. Místy jako by už chybělo jen málo k tomu, aby země povolila tlaku a nechala se prostoupit, takže by se jejich temnoty smísily a rozdíl mezi nebem a zemí setřel. A slovem setřel myslím opravdu máznutí. Setření tahů. Vždyť malíř je ten, kdo tvoří třením – roztírač, mazal. Žije mastnotou barev, jejich ředěním, mísením a zasycháním. Alespoň tak to vídám u Kateřiny Jiráskové. Postup jejího malování připomíná pohyb kořenů, které prorůstají mazlavou hlínou. A dívat se na její obrazy znamená používat zrak způsobem, jako když se má něco promnout mezi prsty.
Olejomalby Kateřiny Jiráskové, to je kořenový systém, nahuštěné mračno, žilnatina rostlin, mokvající živá tkáň. Jak by se s nimi asi potýkali chirurg nebo preparátor, kolik srůstů, uzlin a rozvětvení by dokázali od sebe izolovat? Nemyslím, že by se jim podařilo dovést nějaký řez do konce. Cévní pletence se plynulým přechodem obracejí v dým a mlhu, prošlehávající plameny zase končí v podobě těžkých laloků nebo třeba mohutného sloupoví. Převaluje se to a přelévá, a je zřejmé, že všechny části se navzájem vyživují, zapadají do velmi složitého, neohraničitelného, ale přece jen uzavřeného koloběhu. Dokončení jednoho obrazu autorku obvykle stojí několik měsíců, někdy až půl roku, a rozhodující je možná právě ten pocit uzavřenosti: toky plynule proudí, nikde to nevázne. Odstup je možný.
A tím odstupem se konečně dostává do hry vzduch. Čirá průzračnost, která se v samotných malbách Kateřiny Jiráskové vůbec nevyskytuje. Tam je země, voda a oheň. „Útroby zemské“, jak se psávalo ve starší literatuře. Živoucí hlubina plná tekutých a horkých hustot. A když už vzduch, tak na pokraji srážky – přesycený parami, matnými světelnými závoji, ale i zhmotňujícími se duchy. Kde ti se vzali?
„Není člověka, který osekává louku, aby je někdy nespatřil,“ řekl kdysi básníku W. B. Yeatsovi irský venkovan. Kateřina Jirásková nevtahuje do svých obrazů tajemná zjevení proto, že by to byla momentálně vděčná („váchalovská“, což už je vlastně reklamní heslo) stafáž, ale proto, že doopravdy osekává louku. Sice se narodila v Praze (ročník 1977), kde vystudovala i střední výtvarnou školu, ale po roce 1997 už jako matka malého dítěte přesídlila do starého domu v Nové Pace, odkud je to jen pár kroků do lesů, roklí a podhorských strání. A tady se v ní probudila přírodní bytost se zvýšenou vnímavostí pro rostliny, kameny, zvířata a krajinu, pro svět odpradávna a zcela přirozeně čarodějný. Tato přírodní bytost se v ní zároveň probudila jako malířka. Staré naprasklé kusy překližky, výplně dveří, sololitové desky, cokoliv, co bylo po ruce, mohlo se od té chvíle stát dějištěm malby, která přitom působila, jako by byla jen „na okraj“, bezmála jako úlomek, který náhodou odpadl od čehosi rozsáhlejšího, možná nedohledného nebo běžně neviditelného. Odraz mnohem větších divů.
„Blesk v kuchyni: Když jsem připravovala psovi žrádlo, sjel blesk, lampa zhasla a vše se rozsvítilo. Uviděla jsem se zevnitř a potom zjistila, že žiju.“ Nějakým podobným zážitkem by autorka mohla podložit většinu svých prací. Nezapomenu, že celý měsíc malovala obraz, aby přivolala ztracenou kočku. Nebo že Obraz ve snu je vlastně pokusem o rekonstrukci díla, o kterém se jí zdálo a jehož autorem byl její muž Vojetěch, grafik a měditepec. Darovala mu tím vysněné dílo, doslova vysněné!
Nikdo asi nebude zpochybňovat, že umění má svůj původ v magii, a přece se našemu současnému cítění příčí představa, že by namalování obrazu mohlo být ještě jiným než jen čistě výtvarným výkonem. Že by mohlo opravdu přivolávat, zapuzovat, soustřeďovat sílu, uzdravovat. Že obrazy občas padají ze zdí, i když jsou dobře zavěšené. Je to nepravděpodobné, ale v mezích pravděpodobnosti by se asi pro tvorbu Kateřiny Jiráskové vůbec nenašel prostor.
Jaromír Typlt
Kateřina Jirásková (17. 3. 1977 v Praze), původním příjmením Taxová, vystudovala Výtvarnou školu Václava Hollara v Praze. Věnuje se malbě, grafice a užitkové textilní tvorbě. Svoje obrazy představila se zatím jen na několika menších, spíše příležitostných výstavách (2000 Nová Paka – Městské kulturní středisko, 2002 Praha – divadlo Alfred ve dvoře, 2003 Ústí nad Labem – Galerie Suterén, 2004 Praha – Marathon). Podílela se také na akcích výtvarně-pohybového sdružení Envoi.