Zabrní nezabrní

1180016929jiraskov_brneni.jpg„Předložený výtvor je samostatný tvor-tvar, snad opustivší, nebo hledající svůj organický nosič,“ s těmi slovy vypustil Vojtěch Jirásko v květnu 2002 do světa svoje Brnění. A stěží se někdy dopátráme, jestli se tu něco od sebe odloučilo, nebo se to má teprve najít. Jestli se něco už vtisklo, nebo se to teprve jednou vtiskne. Naplnění vlastního „účelu“ Brnění každopádně zůstává jakoby za obzorem – buď se propadá do nedohledné minulosti, kdy ještě mělo význam chránit tělo brněním, nebo zase uniká do nedohledných příštích časů, kdy se začnou dít divy.

Jiráskovo počínání je navíc o to záhadnější, že navrhl brnění nikoliv pro lidské tělo, ale pro koně – „pro drobnou, širokoplecou kobylu,“ jak sám upřesňuje. K této možnosti se prý přiklonil poté, co strávil nějaký čas nad konstrukcí článkovaného brnění pro kentaura. To už na prahu jednadvacátého století není ani anachronismus, ale myšlenka doslova patafyzická, unikátní. Pokud ne úplně zbloudilá a scestná.

Jirásko byl o ní ovšem natolik přesvědčen, že se rozhodl ji obhájit i jako diplomovou práci, kterou završil svá studia na Akademii výtvarných umění v ateliéru Grafika II, u Vladimíra Kokolii. Koneckonců, Brnění je osobitou odpovědí na témata, ke kterým Kokolia od počátku obracel pozornost svých studentů: co je u obrazu „na“ a co je „za“. Slovník Grafiky 2, vydaný v roce 2008, mimo jiné upozorňuje: „Povrch má dvě strany. Mají stejný vzhled.“ To nutně přivádí k otázce, jak se dívat na tuto matoucí slupku. Jestli je úkolem pohledu se u ní zastavit a čerpat z ní, nebo ji co nejdřív „prohlédnout“ a projít skrze ni někam dál.

Pro Jiráska byla původní pohnutkou k práci na Brnění skutečně snaha o zdolání nedosažitelnosti „vnitřku“. Toho čehosi, co je „uvnitř“, protože je to nezvnějšnitelné. Jakožto lovci – zachycovatelé nebo horníci – vydobývatelé tvarů jsou umělci ve vztahu k tomuto „uvnitř“ skoro beznadějně odsouzeni zůstávat vně, na povrchu, dostávat se vždy nanejvýš k oné slupce: formě, schránce, obalu, stopě… Přesto, ačkoliv se na to rozhodně nedá nijak spoléhat, se čas od času v umění stane něco, co se dá nazvat zjevením: „zevnitř“ náhle cosi jedinečně a slovy nepostižitelně prozáří „ven“. Nebo naopak?

Rozdíl zmizí, jako by ani nebyl.

„Pocit tvaru těla zevnitř,“ začal tehdy Jirásko zpřesňovat svou zkušenost. „Brnění sublimuje do významu chvění, drnčení.“ Práce s vibrací, jak při tom vysvítalo, není zdaleka vyhrazena jen těm, kdo zacházejí se zvukem, ale dá se k ní dospět i čistě výtvarnými prostředky: „Brnění nemusí mít pouze fyzickou formu. Tetování, uzly, výšivky, amulety, pantákle jsou symbolickou nebo psychologickou ochranou nositele. Přecházejí do sféry metafyzické, nenápadně se mění ve skutečné silové předměty. Chrání tak i proti sobě, proti podvědomým silám, křivým způsobům a závislostem nositele.“

Výsledkem těchto úvah se nakonec stalo dílo, které se dalo jen těžko reálně „prokázat“. Bylo samozřejmě nesmyslné žádat, aby na počkání vyvolávalo paranormální jevy, nevysvětlitelně měnilo fyzikální vlastnosti bezprostředního okolí apod. A přece se tu zjevně nějak počítalo s neviditelnými proudy, s jejich přiváděním a usměrňováním, a také se znameními, která měla mít záhadný posilující nebo odpuzující účinek.

Zakleté děje

Kdo by od toho všeho chtěl u Brnění odhlédnout a omezit se jen na výtvarné kvality, musel by si brzy přiznat, že se dívá na něco, co nedokáže tak úplně přečíst. A to skutečně ve smyslu textovém, literárním. Jirásko totiž celou krycí plochu Brnění proměnil ve velké vyprávění, zachycené velmi různorodou formou symbolů, tradičních signatur, alegorií a figur.

Připomeňme, že pro tento postup můžeme najít výsostný předobraz třeba v proslulém Achillově štítu, jehož výzdobě Homér věnoval bezmála sto padesát veršů v XVIII. zpěvu Illiady. Stejně jako zmíněný výtvor z dílny boha Héfaista, i Jiráskovo Brnění se stalo pokusem o určitý výklad světa a rozehrává nám před očima různé situace, příběhy, dokonce i abstraktní filozofické pojmy. Tak se tu vedle sebe objevuje alchymistické „spoutané slunce“ (Splendor Solis), „velká klidná forma“ sfingy, nebo duchampovský mechanismus, jako je rotační píst. Celé to působí zároveň jako promyšlené soustrojí i jako krajina zakletých dějů: „rádci a našeptávači – stíny předků sebou šijí na šíji“.

Protože má Brnění plnit i ochrannou funkci, jednotlivé prvky odpovídají rozložení orgánů v těle, směrům energetických toků a proměnám živlů. „Hýžďový dílec je pojatý jako materiální a pohybová základna, shromažďování a pozření. Středový dílec náleží slunci, dílně a skladům, pěchování. Na šíji vzpomínka na mýtické předky a ochranný dobrodinec (žlučníkový rarach).“
Kromě žlučníkového raracha povolal Jirásko na stráž životně důležitých bodů i další, občas z různých mýtů povědomé, ale často dosud nevídané postavy, tvory a stvůry: sirénu s niněrou, nočního zebouna, jaterního kováře nebo paní u brány duchů, která „musí být česána pravidelně“.

Je otázka, jestli by k Brnění neměl být angažován i pěvec, který všechny tyto obrazy zprůhlednil: „tady to žhne“, „tady se pěchuje, kuje a plní“, „odtud se krmí“, „zde se rozštěpuje i sceluje“, „tudy k Pánu Ohně“. Možná je to výzva ke studiu a experimentování, k jakému vybízejí například složitě zašifrované ilustrace alchymistických traktátů nebo obrazy tarotových karet. Leccos by asi poodhalilo pečlivé studium knih, k nimž se sám Jirásko výslovně odvolává – Rabelaisových Pantagruelovských knih, Borgesovy Fantastické zoologie nebo textů Gérarda de Nerval, především jím převyprávěného příběhu o stavbě Šalamounova Chrámu (Příběh o Královně jitra a Sulajmánovi, knížeti duchů).
Ale není radno dělat si iluze. Brnění velmi pravděpodobně zůstane šifrou nikým neluštěnou, protože k hledání skrytých souvislostí tu schází rozhodující podmínka: kulturní zázemí, jakým je posvátný příběh žitý širší skupinou lidí, sdílený mýtus – nebo šikovně živený komerční kult. Má se ale tvůrce nechat brzdit tím, že zůstává sám?

Vedení pohledu

„Za snížení zranitelnosti se však platí sníženou pohyblivostí, svého druhu vězením. Bezpečí je zachováno za cenu ztráty kontaktu s okolím,“ upozornil Jirásko v obhajobě své diplomové práce na nevyhnutelný důsledek jakéhokoliv „ochraného krunýře“. Mimoděk tu vykreslil i obraz své vlastní situace. Vždyť ani v ochranném krunýři výtvoru uznaného za „umělecké dílo“, zdánlivě tak osvobozujícím, není těžké rozpoznat vězení, které spolehlivě zamezuje tomu, aby byl tvůrce brán opravdu za slovo. Odtud pramení třeba i zarytý odpor k instituci umění u všech surrealistů, kteří se pokoušejí o udržení původní provázanosti tvůrčího procesu s magií a vůbec schopností přímého zásahu do vnějšího světa.

Jirásko nezašel tak daleko, ale všechny výtvarné kvality Brnění se zakládají hlavně na otázkách. Kombinací jednoduchého tvaru z ohýbané mědi a vyleptaného reliéfu matrice, ze které lze tisknout na papír, autor vlastně sestoupil až ke kořenům grafiky, jako by se ptal po jejím původu. Zkoumavý je vůbec i jeho vztah k mědi jakožto materiálu, který pro něj zdaleka není jen prostředkujícím článkem tisku, ale má vůli se osamostatnit, zabrat si prostor a zabarvovat světlo. To, že Jirásko v této práci záměrně zapřel své mnohaleté měditepecké školení, význam zvoleného kovu ještě zesiluje.

Hlavní nezodpovězenou otázkou u Brnění ovšem zůstává to, jakou moc mohou mytologické a symbolické obrazy projevovat v době, ze které se už dávno vytratily původní sdílené mýty. Vojtěch Jirásko totiž svoji práci opravdu upsal zcela jinému pojmu „umění“, než jaký je dnes v platnosti. Kupodivu to myslí velmi vážně, i když pro střízlivě uvažujícího posuzovatele by bylo zřejmě přijatelnější vnímat to celé nanejvýš na úrovni metafory – „autor se pokoušel tvořit, jako by…“

Ale jaký smysl by mělo vytvářet ochranu jen „jako by“?

Nepřehlédněme, co Jirásko napsal v roce 2002 do závěru teoretické části své obhajoby: „další zpracování si zaslouží zejména oblast tonizačního působení, vodiče jak pohledu, tak metafyzického proudění“.

Pokud na sebe autor převezme takový úkol opravdu s plným rizikem, co tak asi může stát na konci jeho snahy? Dejme tomu snad nějaký aparát s vědecky testovatelným účinkem. V horším případě podezřelý amulet překládaný důvěřivcům s příslibem zázračných efektů. Ovšemže též bludné, dokonale vymknuté dílo pomatenosti, odsuzující svého tvůrce do odborné lékařské péče.

Anebo, a to je vždycky ta nejméně pravděpodobná varianta, může někdy touto cestou vzniknout i umělecké dílo skutečně divotvorné, tajuplné a převratné.

2002 a 2012

Do textu, který vyšel v revui Logos č. 1-2/2012, jsou zařazeny jak úryvky z teoretické obhajoby Vojtěcha Jiráska na AVU (26. 5. 2002), tak různé jeho pracovní poznámky vepsané do nákresů jednotlivých částí Brnění.