Utajený mistr ze Štikova
„Víte, co si myslím o své práci? Že nástroje si podmaňují mě, a ne naopak,“ řekl mi Vladimír Dufek zhruba před patnácti lety, kdy jsem si u něj v houslařské dílně ve Štikově, mezi rozloženými kontrabasy, violoncelly a houslemi, zaznamenával různé jeho úvahy a postřehy. „Já musím vycházet z možností dřeva – a dřevo zase vychází z mých možností, co já s ním dokážu udělat. A tak spolu musíme komunikovat, opravdu i nahlas, ústně, jako blázni, a pak zase potichu. Pomalinku rukama z toho dřeva dostávám něco ven. Ale to dřevo vás nepustí. Jakmile uděláte něco špatně, takzvaně se zavře a už vám nehraje.“
Věřil jsem, že s Vladimírem Dufkem o všech těchto nesnadno pojmenovatelných zákonitostech jeho práce ještě připravím rozhovor, ale 8. března loňského roku Vladimír podlehl těžké nemoci ve věku pouhých 62 let.
A tak si dnes pročítám alespoň útržky ze svých záznamů a připomínám si při tom světlo v jeho dílně, zabarvení hlasu, ale hlavně vnitřní zaujetí pro dílo, které nelze oklamat:
„Chyba se dá samozřejmě zamaskovat, ale já bych potom musel snášet vědomí, že v tom nástroji je víc – nebo by bylo víc, kdybych tu chybu neudělal. Někdy je to těžké rozhodnutí, ale než dát do nástroje zkaženou desku a jenom to nějak zakrýt, aby si toho majitel nástroje nevšiml, to raději jdu, vezmu dřevo, štípnu si další desku a udělám ji novou. Sice bych to věděl jenom já a nějaký příští houslař, který by jednou ten nástroj rozdělal, podíval se do něj a hned přišel na to, kde jsem podváděl, ale to mi za to nestojí.“
Vladimír Dufek důvěrně znal práci svých současných i dávných kolegů, s jejichž nástroji přicházel do styku během oprav, a vědomí, že i jeho práci bude jednou někdo posuzovat, pro něj bylo jedním z nejdůležitějších měřítek. Přitom jako houslař byl samouk a nemohl se opřít o žádnou rodinnou tradici, která je obvykle brána za podmínku houslařského působení:
„Když jsem se ve svých bezmála čtyřiceti začal o tohle řemeslo pilně zajímat, musel jsem si nejdřív přiznat, že houslařů a houslařských rodů je tady dost. A že potrvá spoustu let, než se vypracuju a dostanu na tu úroveň, kde jsou oni. A že stejně těžko dosáhnu těch kvalit, které mají oni, protože nemám příležitost dostat se k takovému dřevu. Vždyť u nich děda nakupuje dřevo pro vnuka, který pak může okamžitě tvořit z krásného, vyzrálého dřeva. To můj táta mi mohl nakoupit tak elektrikářskou bužírku…“
Ale nakonec právě do štikovské dílny Vladimíra Dufka, namísto někoho ze zavedených houslařských rodů, začali stále častěji směřovat i zákazníci, kteří mu byli ochotni svěřit k opravě dokonce i nástroje zcela mimořádné hodnoty. Takové chvíle pro něj bezpochyby patřily k nejpřesvědčivějším projevům uznání, na jak vysokou úroveň se vypracoval. Vzpomínám si, jak se mi jednou svěřil, že celý týden žil ve strachu z vykradení, protože dostal do opravy vzácné housle, na které kdysi hrával virtuóz Jan Kubelík. Přece jenom mě udivilo, že taková zakázka unikla mezinárodně proslulým houslařským rodinám, a Vladimír se jenom usmál: „Ti právě mají před takhle drahými nástroji až moc velký respekt. Oni se někdy bojí ty housle už jenom otevřít. To já se toho nebál.“
Ale tímhle drobným žertem Dufek, člen Cechu houslařů pražských, jenom odlehčil obrovskou odpovědnost, která byla vždycky cítit z jeho přístupu k práci. „Když jsem začal stavět svoje první housle, tak jsem si před tím opravdu klekal. Vždyť jsem vůbec nevěděl, jak na to – jak do toho „hrábnout“, co s tím dělat. V člověku to musí být, že se před tím materiálem trochu skloní. Ne že se přijde a řekne „tak a já teď postavím housle a ty musí být dobré“.“
Zvláštní je, že v Dufkově rozhodnutí pro řemeslo původně jednu z hlavních rolí sehrálo fyzické zranění: „Kdybych si býval nepřivodil úraz na levé noze, zřejmě bych se tomu nezačal takhle věnovat. Nástroje bych opravoval a stavěl, to ano, ale kdo ví? Lidé po roce devadesát začali podnikat a v té době jsem si třeba mohl koupit náklaďák a jezdit jako soukromý autodopravce. On mi to nakonec řekl i skladatel Jaroslav Krček: – Sice s tou nohou máš problémy, hodně trápení, ale ono to asi bylo někde napsané, protože ty by ses jinak k těm nástrojům takhle naplno nedostal. Nešel bys do toho tak, jako jdeš teď. – Netvrdím, že mi nevadí, že teď ujdu jenom kilometr a už nemůžu, opuchne mi pravé koleno a mám bolesti. Ale sám vidím, že bez toho bych se doopravdy řemeslu takhle nevěnoval.“
Právě díky spolupráci s Jaroslavem Krčkem se Vladimír dostal ke stavbě zřídka vídaných historických hudebních nástrojů, jako jsou lyry, niněry nebo trumšajty, a zásadně se podílel i na vzniku jedinečné chromatické harfy se dvěma řadami rozdílně laděných strun. V té době štikovskou dílnu navštívila také Česká televize, která o Dufkovi natočila krátký dokument. Jaroslav Krček v něm zahrál na harfu i na niněru a s velkým uznáním promluvil o dílně svého přítele jako o výjimečném prostoru, ze kterého vyzařuje skutečná umělecká tvorba.
Ze stejného důvodu jsem Vladimíra v tomto prostoru rád navštěvoval i já. A když už naše rozhovory nemůžou pokračovat, za způsob osobního setkání s ním dnes považuji každou z těch chvil, kdy můžu rozeznívat jeho nástroje. „Jak se říká – protože to neříkám já, ale cítím to stejně se starými houslaři nebo nástrojáři, kteří to takhle říkali: do každého nástroje dali kousek svého náboje, a tak v každém ručně dělaném nástroji zůstává i kus toho člověka.“
Otištěno v časopise Achát v březnu 2017.
Nekrolog (18. 4. 2016) na webových stránkách Jičínského deníku – přečíst.