Slova protlačená, kam až to jde. „V samé blízkosti zelo něco neoznačitelně bezpodstatného, a přece jakoby vyzývavě zasahujícího.“
Nestačí jenom napsat, že Šlejhar dohání slova až na nejkrajnější mez toho, co se dá ještě vyslovit. To, co je pro Šlejhara příznačné, je totiž jeho neochota zastavit se a zůstat u toho. Ten nepolevující nápor, s jakým slova na onu mez hrne, navaluje a vší silou je na ni tiskne, aby jimi až po okraj napěchoval i ty nejodlehlejší výdutě a prolákliny, za kterými mu už opravdu nezbývá nic než oněmění, ztráta slov.
A ani tam se ještě nechce vzdát. Ještě naposled přece může nasadit „úchvaty“ a „útaje“, „záludy“ a „vzryvy“, všechny ty nezaměnitelné šlejharovské výrazy, pro které jako by sahal kamsi hluboko do starých vrstev češtiny. Pro mě alespoň mají ten předvěký přízvuk, něco z prvotních střetnutí s neznámem, jež nebylo možné vyjádřit nijak jinak, než že se z dosavadních slov násilně vydrala slova předtím netušená, temná a zaklínající.
„Zatajilo se v něm náhle cos u ohromivé prázdnotě, u ledovém uřícení, u pozastavení všeho dechu.“
*
Obě zatím ocitované Šlejharovy věty jsem vybral z próz zveřejněných v roce 1909: první z Předtuch, druhá z Odsouzence. Právě k nim se v poslední době nejčastěji vracím, abych Šlejharovi tiše záviděl všechno to neúnosné, zahlcené, křečovitě přepjaté, na co se dnes už opravdu nedá v próze ani pomyslet. Pokud by se ovšem současný spisovatel „háráním takovým, tak zmocněným, tak zneobsáhleným“ (Odsouzenec) nerozhodl spáchat literární sebevraždu. Nepopsatelné jsme si zvykli ctít právě jako nepopsatelné, tedy přímému slovnímu popisu unikající. Literatura z časů symbolismu tuhle zdráhavost ještě neznala, nebyla také ještě tolik zatížena zkušeností trapných ztroskotání. Ale i tehdy se Šlejhar výrazně vymykal.
U koho druhého v české próze dostává nepopsatelné takový prostor? Šlejhar ho cíleně vyhledává a popisem doslova zhmotňuje. Skoro sochařsky hněte i prázdný, negativní tvar:
„Hospodyně pak rázně rozevřela dveře, postavila se na práh čemusi neohroženě vstříc – vystavila se ohrožující noci, tanoucí před ní jako bezmezná černá prohlubeň, kterou jako by pokrývala záhadná oblast jakéhosi nepostihlého šeření, které však nic neosvětlovalo. Ona oblast se jen sunula vůkol se svými zlověstnými záměry.“ (Předtuchy)
A jak prudké mohou být u Šlejhara přechody mezi něčím, co se dá zatím jen matně postřehnout, až k tomu, co se už prokreslilo a tíživě zbytnělo! Na sloupu u silnice, zaznamenaném nejdřív snad jen mimochodem, už v příštím okamžiku utkvívá pohled rozšířený hrůzou:
„Bylo zde neobyčejné, až lekavé pusto a sloup byl jeho neblahým vystrměním.“ (opět v Předtuchách)
*
Dokážu si samozřejmě představit i čtení, které se bude se Šlejharovým jazykem míjet natolik, že mu nepřizná žádné jiné tajemství než neúměrné nadužívání některých slov, včetně výpomoci neustálého „jakéhosi“. Šlejharovi pochopitelně nezbývalo než v různém pořadí dokola obměňovat „záhadné“, „neznámé“, „nezbadatelné“, „nesmírné“, „bezejmenné“, „temné“, „mystické“ – počet použitelných výrazů se ani jemu nepodařilo zas o tolik rozšířit.
Ale pokud si víc všimneme, s čím ta slova spojoval, začne to celé být mnohem neprůhlednější. Na začátku Předtuch se dá ve tmě postřehnout jen „nesmírné černé sunutí“ a proti němu o něco světlejší „bádavé šeření“. Když o několik desítek stran později hlavní hrdinka otevře do té tmy dveře – dotyčné místo jsem už ocitoval – zírá znovu jen do „nepostihlého šeření“. Nevytratilo se však ani původní „sunutí“ tmy, to dokonce nebezpečně ožívá: „oblast se jen sunula vůkol se svými zlověstnými záměry“. Najednou se zdá, že ta Šlejharova zpodstatnělá slovesa už od první chvíle označovala mnohem víc než jenom nějaké přechodné děje. Jako by to byly síly nadané svou vlastní vůlí – nezávislé, samostatně působící mocnosti, jejichž povaha je opravdu nepostižitelná a nelidská.
A v povídce Odsouzenec dochází Šlejhar se zpodstatnělými slovesy ještě dál. Vždycky znovu musím při jejím čtení myslet na Samuela Becketta, na jeho zmrzačené, už vlastně naprázdno běžící mechanismy, ze kterých se postupně stírá lidská podoba. I u Šlejhara totiž ustupuje do pozadí osudem stižený člověk, o kterém povídka pojednává, a sledujeme spíš jeho osamostatněné bolestné pohyby, rozložené do základních prvků: sunutí dopředu, tápání, propadání, křečovitého třesení, „vzpírání se o hůl“, „rozcloumání celé bytosti“. A když autor pro označení svého hrdiny neváhá zajít až do té míry odosobněnosti, že o něm píše třeba jen jako o „zření shůry“, a jeho průvodce nechá do děje vstoupit převážně jen v podobě „zaplaceného ramene oporného“, jsme tu už opravdu na dosah fenomenologické studie soustředěné pouze na hlavní prvky vědomí.
A přitom, připomínám, jsme v textu české prózy z roku 1909.
*
Naposled se vrátím k Předtuchám:
„Vše vůkol objal neobsáhlý černý chumel tmy, jako je nepatrný úsvit našeho poznání halen tím bezmeznějším, ohromivějším nepoznáním.“
Pokud Šlejhar opravdu předpokládal takovou rozlohu nepoznání, pak se musíme ptát, proč se ve svých prózách nedokázal spokojit jen s náznaky. Proč ani zde nijak nekrotil svoji potřebu být co nejúplnější, nejprosycenější, nejzazší.
Tajemství, jak se obvykle předpokládá, mívá blíž ke skrytosti. Nechce být násilně rváno a zachvacováno. Kdokoliv jen trochu poučený by před tím dokázal varovat. A právě tohle jako by Šlejhara spojovalo s Ladislavem Klímou: nepoučitelná, hřmotná, svéhlavá, dokonce opovážlivá neopatrnost ve věcech „duchovních“.
Ale tajemství má svoje útaje: vůbec není jisté, zda v určitých případech opravdu nechce být i násilně rváno a zachvacováno…
Psáno v srpnu 2018 pro anketu o Josefu K. Šlejharovi v literárním časopise Souvislosti.
Text vyšel v č. 2/2018.
Odkaz: Souvislosti