Jan Opolský v Analogonu

František Dryje

Sedmdesáté první číslo revue Analogon bylo tematizováno Nocí a s tím ohledem posléz i célinovsky (či anticélinovsky?) nazváno: Cesta do výšin noci. Téma se naplňovalo postupně, jako vždy, leč jeden zřetel jsem sledoval a do obsahové koncepce řadil od počátku: příznačný (ponurý, depresivní, perverzní, exkluzivní, jak libo…) motiv noci, jak jej určitě, o tom jsem neměl pochyb, pojednal některý z básníků tzv. české dekadence. A tu jsem si představoval ne snad přímo Hlaváčka, jenž, ač je v mých očích z těchto autorů nejzajímavější, jest ovšem také příliš obecně známým a provařeným – měl jsem na mysli spíše nějakou zasutou báseň Alfonse Breiskiho či Karáskovu, jistěže méně dílo Procházkovo, možná Miloše Martena atd… Nu, pozapomenuv a neznav práce obmyšlených autorů zevrubně, chtěl jsem se nechat (příjemně) překvapit nálezem pravděpodobným, ba jistým…

V souvislosti s přípravou čísla objednal jsem si v jakémsi antikvariátním e-shopu knihu překladů povídek Roberta Walsera, již mi bylo vyzvednouti osobně v Prvním podzemním antikvariátu, rozbivším již drahný svůj stan v pražské Hybernské ulici. Z ostrého slunečního jasu pozdního letního odpoledne sestoupil jsem po několika vratkých schodech do této obrovské suterénní ratejny, jejíž atmosféra mne od prvního vjemu vtáhla a obklopila. Jako bych se vrátil o nějakých čtyřicet let zpět, kdy jsem pražskými antikvariáty (v Dlážděné, ve Skořepce, na Smíchově, na Vinohradské u Rozhlasu, 28. října…) s nadšením ztajeným dechem denně prolézal svými dlouhými slastnými odpoledni. Knihy bez ladu, v regálech, na stolech, na hromadách a… v krabicích od banánů. Systém ledabylý, ba zhoubný (tisky a vůbec díla výtvarná můj zájem v této souvislosti nikdy nebudily), leč provokující a patřičný… A tu se mi dostalo božského vnuknutí a já náhle věděl, že právě zde a právě nyní najdu onu žádoucí knihu, o níž mi dosud bylo nezřetelně sníti, že zde je a je pouze otázkou okřídleného okamžiku, kdy mi padne do rukou. Ležela ovšem hned navrchu v první banánové krabici, do níž jsem hrábl, zmnožena v několika exemplářích, povětšinou nerozřezaných, bílá, lehce ošuntělá brožovaná knížečka Jana Opolského Miniatury. Neměl jsem pochybnost, že v mžiku nalistuji to, co již řadu měsíců zaměstnává mou mysl – pojednání Noci:

„NOC zdála se býti sestavena z jakýchsi tří duchových fází, pokud byla spojena s odpočinkem člověka: z dřímoty, jíž se duše do pravého spaní teprve propadala, dále ze spánku, dusného a těžkého jako sodomský hřích, a nakonec ze stadia buzení, když začíná čerstvý van smyslů protrhávati parnou oponu bezvědomosti.“

A tak dále.
Jung říká těmto časoprostorovým zkratům-zjevením synchronicita, Breton je pojmenovává co objektivní náhodu, Nezval měl naivně šťastné (surrealistické, jak jinak!) období, kdy se mu nic jiného (snad s výjimkou návštěv WC a ledničky, i když i to je sporné) ani nestávalo.

Inu, říkejte si, co chcete, „zázračno je v realitě, ani nad ní, ani mimo ni“. Anebo že by… štěstí přeje připraveným? Obojí je správně, volové, a vaše dřímota neroste v mém lese…

Dojem a intenzivní pocit, jenž ve mně ještě zesílil v okamžiku, kdy jsem z podzemního antikvariátu vylezl opět na měkce zostřené a – v perspektivě červeně béžových střech a podivně prázdných ulic – plastické, ba důvěrné světlo denní, jsem posléze popsal ve fragmentu jedné své „angažované“ básně, onoho z volných, významem i strukturou rozvrstvených textů, jimž se v poslední době věnuji, krom jiného i v útrpnosti vůči estétskému zapouzdření převážně (!) snobských literárních autochtonů, zaklínajících se, ach, svou zpropadeně hluše a prázdně vymodlenou výlučností…:

V Hybernské stínují horkovzdušné stíny
Šest dívek na kufrech
O Wagons restaurants a Wagons lits
Zlovolní pesimisté syčí jak sprosté zvony
Průseky vašich ztuhlých pohledů
Všech vašich tupých úhlů
Zátylků zlatohlávků…

dne 21. října 2013, k požádání Jaromírově