Ani se nehni

V té knize, kterou jsi nenapsal,
byl jeden, co pořád opakoval
„vytraťte se zadním vchodem“.

Myslel sis na vyhynutí.
Přece jen je v tobě kus dobrého!

Ale viděl jsi večer, jak jiskry proletovaly roštím?
Jako střely mezi větvemi?
Hotové toky,
průlety různými patry jako mezi tunely
nebo přejezdy dálnic. V průduších hranice
zářivé čáry
zjevovaly děravost, volnost celé stavby.
Rozvětvení ohně unikající ven
rozvětvením dřeva.
Kresbu ohně proškrtávající
kresbu dřeva.
Jako krev žilami se to hnalo.

V noci jsi pak viděl přicházet
nohy a břicho osvětlené baterkou.

A jinde
jako když se potopí jenom kus lodi.
Odkrývání průhledů, kde zrak vždycky předtím
narazil na zdi.
Otevřený prostor, překážky mizí,
dočasně tu proudí vzduch.
Z pater visí
tisíce potrhaných kabelů, rour, krycích plátů.
Takové
bílé roztrhané tělo.
Pozoruješ holuby, jak usedají na ta prorvaná betonová patra
jako na útes,
příroda okamžitě obydluje nové tvary, hned je poznává,
i když jsou čerstvé, včera nebo dnes ráno vytvořené silou
trhacích strojů.

Ploutev z tebe vyrvaná:
Je čas povolit tu ryby.

A jinde
totéž v menším. Zdi
rozlomené v půli,
zahlédneš tapety a místa, kde stál stůl.
Vítr vane nedostavěným domem, který je samé patro
a holé schodiště.
Vystoupíš hned za rohem, aby ses tam vrátil.
Bude tam potrhaný plot,
provalené pletivo a vyvrácený sloupek.
Když vlezeš dovnitř a v chodbě někoho potkáš,
zarazíš se. Dokud nezjistíš,
že i on se zarazil.
Ani jeden z vás
tam nemá co dělat.

Projdete kolem sebe jako dva neprůhlední.
Při odchodu ovšem průhledně
vyšlapeš všechny stopy pozpátku

jako by už nemělo být

žádné
ven
ani vyvanutí.

 

 

 

Video s textem Ani se nehni: zde.