Jestli fotografie jako obor může mít svůj tajný sen, pak by jím asi byl náhodně nalezený snímek. Obraz bez autora, útržek z neznámého příběhu. Podobně třeba literatura odedávna sní o rukopisech nalezených v láhvi nebo v nádražní čekárně. Fotografie má ovšem jeden zásadní důvod, proč by se ráda stala něčím na způsob surrealistického „objet trouvé”, nepoznamenaného žádným autorským vměšováním. Nalezený snímek je totiž jedinečný, neopakovatelný, nese svůj konkrétní příběh. Jako jeho spoluautor nevystupuje nic menšího než čas, který po určitou dobu držel snímek ve své moci a změnil podstatně jeho význam, než ho vydal zpátky. Díky této proměně se nalezený snímek otevírá onomu „jedinečnému zjevení dálky”, jak se Walter Benjamin pokusil pojmenovat to, co tvoří auru uměleckého díla. A otevírá se mu navzdory tomu, že fotografie by žádnou takovou auru mít neměla, neboť podle Benjamina jakožto médium sériově reprodukovatelné jedinečnost vylučuje.
Ostravský konceptuální umělec Jiří Šigut se takto už od svých prvních fotografií pořízených v 80. letech pokouší omezit svůj osobní autorský podíl na nejnutnější minimum, aby co největší podíl připadl právě tomu, jak si chce se snímkem naložit sám čas. Důsledně hledá cesty, jak ke svým snímkům pouze přijít – tedy: nevytvářet je, nedávat jim podobu. A přece, přes netajenou lhostejnost k tomu, co bude na fotografii nakonec doopravdy vidět, podařilo se Šigutovi rozzářit světlocitlivou vrstvu fotografického papíru neobyčejně působivými obrazy.
„Za celou dobu jsem vlastně nevyhodil jedinou fotografii,” řekl při zahájení své výstavy Retro-světlo v liberecké Galerii U Rytíře. „Ty věci dělá sama příroda a já ji přece nebudu hodnotit, jestli se jí něco zdařilo víc nebo míň. Myslím, že příroda netrpí tvůrčí krizí.”
Výrok se vztahuje k rozsáhlému cyklu Záznamy, na který se Jiří Šigut soustředí od počátku 90. let. Technický postup je překvapivě jednoduchý: Šigut nechává na vybraném místě v krajině ležet fotografický papír, který je tu obvykle i po dobu několika týdnů vystaven všem přírodním dějům. Kdyby byl poté papír vložen do vývojky, po tak dlouhém osvitu samozřejmě zčerná, ale projde pouze procesem v ustalovači, takže se naopak zbarví a s podivuhodnou citlivostí vydá obraz o tom, co se s ním za celý ten čas dělo. Podstatnou součástí cyklu jsou Šigutovy texty, které nás pocitově přenášejí do okamžiku nálezu, k privátním nočním rituálům, při nichž se autor nechává dotýkat přírodou tak, jako je jí dotýkán fotografický papír.
V citlivé vrstvě „těhotné solemi stříbra” (JŠ) se tak odhaluje vnímavost obdobná vnímavosti lidské kůže, a Šigut se jejím prostřednictvím dokonce pokusil dotknout i něčeho, co přímému fyzickému dotyku uniká. Na liberecké výstavě představily tuto část jeho tvorby dva velmi osobní cykly fotogramů – Moji nejbližší (2002), kruhové otisky popela Šigutových rodičů a prarodičů, a jako jejich symbolický protějšek Spermagramy (2004-2005).
V koncepci výstavy to byl zároveň jakýsi „černobílý přechod”, kterým divák vstoupil do závěrečné části věnované vůbec nejstarším fotografiím z 80. let. Šigut je tehdy ještě pořizoval na negativ a poté vyvolával, ale každý z těch snímků je vlastně spíš schránkou než snímkem. Zachycuje totiž nějaký úsek času, vyměřený například procházkou po městě, nákupem, poslechem gramofonové desky nebo třeba devítidenním čekáním na dopis. Z většiny fotografií se bez popisky vůbec nedá odvodit, o co jde. Přesto tyto soubory různě šedivých či přímo černých čtverců s velmi neurčitými záblesky či obrysy obestírá zvláštní tajemství: divák s nimi jako s uměleckým dílem nezřídka vede spor, ale tuší v nich stopu podivínské aktivity, která rozněcuje jeho představivost. Šigut se k těmto svým starým snímkům obloukem vrátil ve svém nejnovějším experimentu z cyklu 4D fotogramy (2009). Jako tehdy zaznamenával své denní pochůzky na políčka negativu, zaznamenává je nyní na oblečení napuštěné fotografickou emulzí. V Liberci jsme tak měli možnost vidět například to, kudy pronikalo světlo k jeho tělu při cestě na finanční úřad nebo při výletu na Hukvaldy. Zároveň se tu novým způsobem připomnělo i téma, jak se citlivá fotografická vrstva může stát obdobou lidské kůže.
Říká se obvykle, že člověk vnáší světlo do své minulosti, ale Šigutova retrospektiva jako by naopak to světlo vynášela z minulosti ven. Bylo to ovšem světlo, které už ztratilo svoji prchavost a trvá. Světlo, které ukládá čas kamsi mimo čas.
(2009)
Liberec, Galerie U Rytíře 14. 5.-17. 6. 2009