Jan Měřička se ke své minulé tvorbě obvykle moc nezná. Zajímá ho hlavně to, na čem právě pracuje, a ještě víc to příští, co mu teprve probleskuje v mysli. O to překvapivější je, že nyní pro Naivní divadlo v Liberci připravil výstavu nazvanou Z archivu, pro kterou vybral práce zdánlivě zcela neaktuální, čtyři až pět let staré.
A dokonce jako by zde zpětně „odkryl karty“ a otevřeně přiznal, že léta 2004–2005 pro něj byla hlavně obdobím přehodnocování, váhání a pochybností, prověřování dosavadních východisek. Výstava se tak podobá jakémusi rozcestí, kde si divák může spolu s autorem vybírat z různých směrů a prožívat s ním i napětí, která cesta se ukáže jako slepá a která jako schůdná.
Měřička měl v celé první polovině 90. let dobře rozpoznatelný styl, podložený i silným tématem: zajímalo ho „archeologické“ hledání v zasutých vrstvách a nikdy nekončící recyklace materiálů a informací. I na současný svět se už předem díval jako na soubor pozůstatků, koster, trosek a těžko rozluštitelných dat. Každý grafický list představoval jakýsi výsek z paměti, byl znovu a znovu přetiskován, žil mnoha životy.
Pokračovat v tom donekonečna se ale Měřičkovi nechtělo. Pocítil setrvačnost a hrozbu, že už se bude jen opakovat, připravovat stále hustší a promíchanější „informelové zálivky“, a spolu s tím i čím dál černější vize toho, co jednou zbude po dnešní civilizaci.
Už víme, jak to dopadlo – Měřička se obrátil k lidské postavě a podrobnému mapování různých fází pohybu. Přestal využívat ruční papír, který v jeho zpracování působil nezřídka až dojmem oživlého organismu, přestal vrstvit plochy a soustředil se pokud možno na co nejčistší kresebnou linku. Dal kvůli tomu dokonce přednost sítotisku před leptem.
To vše na výstavě Z archivu můžeme zachytit doslova ve fázi zrodu. Několik studií Chodce, rozpohybované postavy při pohledu shora, už přímo předznamenává téma budoucích cyklů Rajská zahrada, Výhybna nebo Narozeniny mého tchána.
Ale co ty minimalistické, ve své strohosti až neproniknutelné soustavy tmavých bodů? Že by pokušení geometrické abstrakce? Nebo snad nějaký kód, zvětšené slepecké písmo? Měřičkovo vysvětlení, že jde vlastně o přesně překreslené nýty z mostní konstrukce a také z plášťů různých zbraní v Bělehradu, jenom zvýší pocit záhadnosti celého cyklu. Jakou zprávu mají nést nýty? Holé kovové nýty?
Autor, který hledá možné cesty dál, ovšem dokáže zpozorovat stopu i ve tvarech, které by zdánlivě neměly říkat vůbec nic.