Liberec Jana Merty

Před malbou bylo malování a Jan Merta se na něj malbou rozpomíná.
Porozumí tomu Tramvaják?

Hlavně se před malbou nesmí zapomínat, že malování zvládne každé malé dítě.
Oči vyškrábané Rembrandtovu autoportrétu naštěstí nepřipouštějí žádné dojetí.

1314281430merta-galerie-web

Před malbou, to znamená v době předobrazů, ze kterých se nedochovalo nic víc než obrazy. Jan Merta (1952) se je pokouší znovu nahradit tím, čím byly původně. Tím nepochopitelným, ohromujícím, mnohoznačným a dokonale naplněným, co už zůstalo jen v paměti.

A to je Liberec. Žádný sentimentální návrat do dětských let, jež Merta v Liberci prožil, ale soustředěný průzkum obrazových vzpomínek. Hledání cesty, jak obnovit někdejší působivost vylepených plakátů, ozdobných motivů a čmáranic na zdi, tapet a nátěrů, knižních ilustrací a kreslených seriálů.

Úkol nespočívá jen v tom, pochopit svoje pozapomenuté dětské dojmy v původním rozměru, bez shovívavosti a odstupu, bez dospělého přezírání – to, co je mnohem náročnější, je totiž převedení těchto dojmů z dětského do dospělého měřítka. Znamená to namalovat je tak, aby o nich nebylo pochyb. Uhájit je před nedůvěřivým pohledem, aby obstály a byly srovnatelné s tím, co dospělý považuje za hodno pozornosti.

Kdo by řekl, že postava Hráška ze školního časopisu bude tolik poznamenána tíhou života?

1314281422merta-hrasek-webJe to jedna z postav, na které se mělo zapomenout. Jenže v skrytu vědomí nejspíš každý z nás očekává, že jednou přijde chvíle, kdy budou odsunuty stranou všechny ty zdánlivě zásadní události a záležitosti našeho zralého věku, které nás postupně tak pohltily, a konečně už bude čas na to, aby se dějiny začaly vyprávět na základě toho, co v našem životě sehrálo opravdu určující roli. To, co bylo kdysi velké, znovu obnoví svou velikost. Včetně našich dávných hrdinů.

A podobně bude snad po desetiletích doceněn i onen jedinečný, nekonečně zvláštní lesk na zábradlí, tvary prasklin ve dveřích skříně, výřez okna nad odpočívadlem, nezaměnitelné vrznutí dveří od kuchyně… Tohle měl nejspíš na mysli i básník W. B. Yeats, když napsal, že člověk by měl nalézt svatou zemi právě tam, kde poprvé lezl po podlaze. Jan Merta vyšel tímto směrem, když si začal vyvolávat důvěrně zažité liberecké prostory v drobných malbách z cyklu Nostalgie.

Příznačné ovšem je, že s tím, jak se cyklus Nostalgie rozrůstá, proniká do něj čím dál víc obrazů s podtitulem Výtvarná výchova. Je to ironická odpověď na „návody“ k malování, ale zároveň i otázka, kdy vlastně a jakým způsobem začalo malování vstupovat do skutečnosti.

Protože i kvůli tomu si Merta potřeboval v paměti zajít zpátky do Liberce.

Vrátit se k výkonu otce, který si právě namíchal správný odstín barvy pro dotření olejového soklu. K osobě Tramvajáka, bezděčně pasovaného na samo ztělesnění člověka nezasaženého uměním. K barvitosti nemravných malůvek na zdech opuštěného stavení. K reprodukci tváře slavného starce, nemilosrdně rozdrásané hřebíkem. Čteme si Mertovy průvodní poznámky k libereckým plátnům a zjišťujeme, že ve většině z nich se odráží setkání s malováním nebo zobrazováním, ale pokaždé v nějakém nečekaném posunu.

Malíř pátrá v územích před malbou, aby dokázal pochopit, co z něj udělalo malíře.

Merta maluje Liberec.

 

Text do katalogu výstavy v Topičově salonu, 30. 8.–30. 9. 2011.

(Pojďme sledovat výstavu po jednotlivých pokračováních, jak jsme na to zvyklí u filmů nebo u románů, a zkusme předvídat, co přinese další díl. Už teď, na výstavě s názvem Liberec III, si malíř Jan Merta připravuje prostor pro „čtyřku“. Uvádí nás do navazujícího příběhu, který začal v roce 2006 v Malé výstavní síni v Liberci a v roce 2009 se rozvinul do celé jedné samostatné části autorovy výstavy v brněnské Wannieck Gallery.)

2006: V Liberci Liberec

(Liberec, Malá výstavní síň 6. 9.–30. 9. 2006)

V centru Liberce výstava nazvaná Liberec: zdánlivě samozřejmé zopakování jména, nad kterým jako by nebylo proč se pozastavovat. Nabízející se spojení…

Malíř Jan Merta se tím nejstručnějším způsobem přihlásil k místu, kde prožil rozhodující období svého dětství, od jednoho roku do třinácti let – a kam se poté vracel jen náhodně, na pár hodin. Jenže jeho Liberec zároveň je i není místem na mapě. Mertův Liberec se totiž Libercem stal už někde jinde, v jiných bydlištích, kde dorostl v představách, dosnil se ve snech, upřesnil se v tom, co bylo zapomenuto.

Jakkoliv se tedy výstava Liberec ocitla v Liberci „doma“ (chce se dopsat: konečně doma), vyžádala si od návštěvníků zásadní odstup od všeho, co za Liberec považovali a pod tím jménem znali. Malíř se nebránil tomu, aby rozměrné plátno Před startem (1999–2004) lehce připomínalo i raketový tvar horského hotelu Ještěd, ale rozostření dávalo volný prostor mnoha dalším asociacím. Sama stavba Hubáčkova hotelu je ostatně ve vztahu k Mertovým vlastním zážitkům dodatečná – nad městem vyrostla až poté, co se odsud s rodinou odstěhoval. Vyrostla jako přelud, který je znovu a znovu nutné umět si vysnít.

Merta ve své výpovědi nápaditě propojil malbu jakoby mlžnou, nedourčenou, s často až překvapivě doslovnými citacemi povrchů nebo předloh. Tak si například v obraze Olejový sokl II (1995), který je asi nejstarší realizací libereckých vzpomínek v Mertově díle, s požitkem – „téměř škodolibou radostí,“ jak sám uvedl – připomněl odstín nátěru z chodby, kterou chodíval domů: kde začíná malíř a kde končí natěrač, co je k dívání a co je jen výplň?

K podobným zážitkům se vázal i cyklus drobných pláten navozujících atmosféru jakési dětské klubovny, kde svým vlastním životem obvykle žijí i kusy zdí a nábytku, nemluvě o zvláštním, až posvátném působení klubových znaků. V jejich ironickém i okouzleném „obkreslení“ se Merta dotkl tajemné úrovně obrazů, které se vtiskují do povědomí celé generace. A ke konkrétní dobové estetice se odvolal i na obraze Neznámému skláři (2004), v němž s využitím fotografie Ladislava Sitenského zpřítomnil někdejší propagační plochy Libereckých výstavních trhů.

Původně černobílý snímek se v malířově podání rozehrál do červených a modrých ploch, které se střetávají a navzájem vyrovnávají. Kombinace těchto dvou barev byla ostatně pro Mertovu libereckou výstavu určující. V různých souvislostech se znovu vracely jako něco, co spolu nutně musí bezprostředně, a přece nespojitě sousedit – asi tak, jako se na modelech lidského těla kříží červené tepny s modrými žilami, což liší nejen krev okysličenou od odkysličené, ale v posledku i žár od chladu, vášeň od zákona, život od smrti.

Co na tom, že v Mertově případě se osobní mytologie těchto barev zrodila ve chvíli, kdy liberecké dítě dostalo do ruky inkoustovou tužku píšící zároveň červenou i modrou linkou a začalo s ní obkreslovat všechno možné? Nevědomí si přece volí vlastní cesty, kudy proniknout na svět.

Vyšlo v Ateliéru 2006/19, 29. 9., str. 6.

(„Z šedivého pološerosvitu prokmitává modrá a červená skvrna. Zvláště poslední dobou (a to ještě nejsem senilní) na mě nekompromisně dotírají prvotní dětské zážitky. Taky ty, kdy jsem dělal rané kresby účetnickou inkoustovou tužkou, na jednom konci modrou a na druhém červenou. Vést čáru takovou tužkou bylo pro mě něco jako zemětřesení. Dodnes mě ten pocit vystřeluje do vesmíru. Namaloval jsem už Červený a modrý nákup, červeno-modrou skleněnou vázu, která vyvěrá z 60. let, kdy jsem ještě chodil na základní školu (ZDŠ) v Liberci. V malém obraze Hadr malíře (Mytickou stopou) jsou také červené a modré skvrny, protože je to jednou provždy můj osobní mýtus, jehož dimenze jsou v zásadě nesdělitelné.“
Jan Merta: Spekuluj s citem!, Ateliér 2007/11, 31. 5., str. 6.)