Když už jednou galerie někde stojí, stěží může dokázat víc, než být tam na svém místě. Není například nic snazšího než udělat z ní něco na způsob cizí kosmické stanice, uzavřené pod neprodyšným poklopem. Stačí se chovat tak, jako by bezprostřední okolí bylo pusté, nehostinné a ohrožující. Všechno vkládat jen do komunikace se vzdálenými centry „současného dění“ a na to, co se děje tady a teď, pro jistotu odpovídat jen mlčením a zvýšenou vstupní ostrahou.
Neměl jsem a nemám výstavní program, který by mi stál za to, abych ho bezohledně prosazoval proti všem. Se kterým bych si natolik vystačil, že by mi ani málo nezáleželo na tom, co si kdo myslí a jestli se tou kterou výstavou něco mění nebo ne. Od chvíle, kdy jsem dostal šanci prostřednictvím programu Malé výstavní síně spoluvytvářet kulturní dění v Liberci, u sebe naopak cítím čím dál větší potřebu odezvy, protihlasu. Výstava je pro mě něčím na způsob oslovení, a nemůžu přece někoho opakovaně oslovovat, pokud mě de facto nezajímá, co mi odpoví.
Je na tom doopravdy něco tajemného, na tom tří nebo čtyřtýdenním zastaveném času, kterému se říká výstava! Na počátku prázdné místnosti, uvnitř kterých se znenadání otevírají určité cesty, průhledy, někde souhra a jinde kontrast, tohle rozhodně nesmí zůstat v rohu a tohle příliš přebíjí všechno ostatní – začne to drhnout a dlouho se to brání jakémukoliv řešení, nedá se to rozseknout, ale pak si to téměř zázračným způsobem „sedne“ a je z toho naráz živý organismus, kde všechno probíhá, jak má. Jako by to ani nikdy nemohlo být jinak! Tvar přechází v tvar, světlo střídá stín, pohyb se prodlužuje, těžké drží stabilitu, lehké získává volnost… Každá výstava, dokonce i ta špatná, si vyžaduje svoje zcela zvláštní rozvržení, v každé se musí rozehrát tenhle vnitřní život, vždyť ve vztahu k dílu pro galeristu za všech okolností platí především zásada „nezabít“. – Jenže čas je přesně vyměřený, než se naděješ, jsou tu zase holé zdi, výstava skončila. A není návratu: ani videozáznam, ani fotografie, ani článek o výstavě, nic neobnoví tu vzácnou možnost projít se uvnitř. Dostat se dovnitř. Zůstat.
Takže nakonec zůstanou jenom jména, jmenný seznam. Všeobecný odkaz k autorskému dílu, které se ale tady v těch prostorách svým jedinečným, neopakovatelným způsobem našlo – a nikde jinde už takové nebude. Nemůžu si pomoci, ale když končí výstava, tak trochu se bortí svět.
Tiše doufám, že se to všechno vepisuje alespoň do paměti prostoru a že ta paměť je hlubší a trvalejší než paměť moje. Po určitém čase stráveném prací v galerii člověk zkrátka přestává věřit, že zdi jsou jenom zdi, stropy jenom stropy a dveře jenom dveře. Zdá se mu, že má před sebou prostor, který nabírá zkušenosti a tajemně vyzrává. Je to choroba z povolání?
úryvky z textu do katalogu Malá výstavní síň 1975–2004