Jak se dělá počasí

(Volný rozhovor se zápisky Zdeňka Koška vede Jaromír Typlt)

Jistota je jistota. Proč si to komplikovat? Slovo „šílenství“ je celkem spolehlivá obrana. Třeba i před touhle knihou, která se přece „diagnózou“ nijak netají.

Myslel jsem si tzv. osobní skutečností, že tvořím počasí na celé naší modré planetě.
(zelený sešit, 20. 2. 1994)

A tak bezmála už od prvního pohledu je to kniha odsouzená k tomu, že bude čtena a prohlížena „s rezervou“.
Když „šílenství“, pak tedy „s rezervou“. To dá rozum.
Jinými slovy je to kniha, o jejíž pravdivosti se nepochybuje. O tom, že kromě jakési pravdivosti dokumentární vlastně žádnou jinou pravdivost mít nemůže a nesmí. Ne, o tom se nepochybuje, o tom se rozhodně nepochybuje, nechtějte se znemožnit!
Přitom je to kniha plná dokladů, důkazů, přesných pozorování, čísel, nákresů víc než podrobných… Ale to je všechno za hranicí, která je striktně vymezena.

Pršelo – zajíc, psaní do bloku, kontakt Jižní Amerika, deštný prales, kóty vrcholů And; kontakt Jupiterova rudá skvrna – a sotva jsem napsal teplotu, spustil se obrovský liják… Je ráno 6. 5. 1994, zataženo po dešti, 5.50 hodin SLEČ i OČASU (OCASU). A já už cítím na VÝCHODĚ Slunce. Ale cítím je všude po těle, zrovna tak, jako bubnující kapky procházejí všude.
(zelený sešit, 6. 5. 1994)

Tím je řečeno vše. Nebo snad ještě někdo má nějaké pochybnosti?

V letech 1990 – 1992 jsem se zásluhou osobních problémů dostal do schizoafektivní psychózy, jak můj stav nazvali lékaři. Žil jsem v bludech a fantaziích typu, že řídím celý svět i vesmír a odstraňuji či způsobuji globální problémy lidstva. Svým chováním a jednáním jsem „dělal“ mraky, bouřky, tornáda, lijáky, sněhové bouře, cyklóny, anticyklóny, a to jak v místě bydliště, tak na celém světě. Napětí, které ve mně bylo, jsem ventiloval vytvářením obrazců do sešitů, bločků, knih, novin a časopisů barevnými fixami, pastelkami nebo propiskami. Svým konáním jsem nesledoval výtvarno, prostě jsem jen uvolňoval vnitřní přetlaky.
(autorský komentář k výstavě, 1999)

Ano, je to za hranicí. Jenže můžeme se na tu hranici opravdu spolehnout? Koškův vliv na světové počasí v letech 1990–1992 byl zajisté zanedbatelný. A přece v meteorologii, která uznala tzv. motýlí efekt (Lorenz, 1979), není žádná zanedbatelná hodnota tak úplně zanedbatelná. Jenom se stěží dá určit, které že to mávnutí motýlího křídla, v první chvíli nesporně zanedbatelné, nakonec v součtu dalších, těsně následujících větších a větších změn vyvolá někde na druhém konci zeměkoule větrnou smršť… Body takových poruch jsou všudypřítomné. Nikdo nemůže vyloučit, jestli jím někdy nebylo třeba otočení stránky v Koškově zápisníku, pohyb tužky rychle zaznamenávající překvapivé slovní spojení, nebo náhlé vzlétnutí ptáka, který upoutal Koškovu pozornost.
V nějaké takové chvíli mohl Zdeněk Košek opravdu „zasahovat“ do počasí.
Tato poznámka nechce zacházet příliš daleko. Třeba je úplně nemístná. I tak by ale mohla upozornit na nebezpečí příliš předpojatého čtení následujících stránek.
Čtení tak předpojatého, že až bezmyšlenkovitého. Lhostejného a nepozorného. Přitom to, co z bezpečnostních důvodů nazýváme „šílenstvím“, se vyznačuje vysokou, právě až přespříliš vysokou zaujatostí a přímo neskutečnou pozorností.
A jestliže některé myšlenky zavrhujeme jako šílené, spoléhat se při tom můžeme tak nanejvýš na pravděpodobnost – vždyť šílené, šílené jsou právě proto, že někdy se proti všem předpokladům mohou přece jen potvrdit.
Jistota je jistota. Až na to, že ji nebudeme mít nikdy.

I v meteorologii se používá termínu „z vyšší moci“. I v nauce o počasí se používá výrazu NOS, bouřkový „NOS“… I „dámské“ tajemství v mezinoží má „COSI“ společného s „rybinou“, nosem a čichem. Proč to nenapsat… Ne nadarmo se říká „ČERTI SE ŽENÍ“, když pořádně prší a létají blesky a burácejí hromy, nebo když je pořádná vánice.
(zelený sešit, 4. 5. 1994)

Ano… Jistě… Nebo spíš – možná… Každopádně je to příliš věcí najednou. Nešlo by to přece jen trochu popořádku? Srozumitelněji?

Zastával jsem teorii odrážení slunečních paprsků od zemského povrchu a ohřívání přízemních vrstev atmosféry s následným stoupáním teplého vzduchu do vyšších sfér atmosféry – to není nic nového, v meteorologii už je to známo, co jako obor existuje, jako vědní obor – jenže má „OSOBNÍ SKUTEČNOST“ zašla tak daleko, že jsem si myslel, že fauna a ČLOVĚK TVOŘÍ POČASÍ svým chováním, svou činností, a hlavně reprodukční schopností, tedy rozmnožovacím aktem… Myslel jsem si, že mraky jsou živým organismem a že srážky jsou orgasmem ve smyslu, jak jej známe. Byl jsem přesvědčen, že když je člověk ze 70% z vody, že „má právo“, když zemře, „zúčastnit“ se dění v oblacích. Ono to tak je, ale ne okamžitě, ale fyzikálním a chemickým procesem. Myslel jsem si, že čím víc zemře lidí, tím více je atmosférických srážek, tedy hydrometeorů – a že já jsem „organizační pracovník“ celého tohoto procesu…
(zelený sešit, 20. 2. 1994)

Což o to, kdyby šlo jen o koloběh vody, ten se opravdu nedá popřít. Jenže je tu ten krok, kterým se zachází dál. Krok těžko sledovatelný, nekontrolovatelný. Krok do vzduchu.

Moře, moře vody, H20, HBO, voda; z vody člověk „VYŠEL“, do vody se člověk navrátí… A na obloze cirrus vertebratus, „rybí páteř“, předzvěst budoucí „akce“ ŽIVÉHO ORGANISMU, OBLAKU, déšť – pláč? (slaný), moč „CONH“, čůránky, nebo výron orgasmu – sémě. Asi všechno dohromady.
(zelený sešit, 4. 5. 1994)

…to znamená, že VODA, CB, ST atd. [!!! SYMBOLY: VENUŠE, MARS, KRUH, PLUS, KRUH !!!]… umí respektovat i člověka ; musí věřit ; musí…ČLOVĚK I VODA, je symbióza, třeba JÁ, CUMULONIMBUSGIGANTUS na -1990 a pavouček… TŘEBA BY VODA - BYLA ROZUMNĚJŠÍ, KDYBY BYL ROZUMNĚJŠÍ ČLOVĚK
(žlutý notes, 19. 10. 1990)

Tisícídevítistádevadesátá mocnina obrovitého, inteligencí a vůlí vybaveného cumulonimbu – bouřkového mračna, které se podobá horstvu plujícímu po nebi -, jenže mocnina záporná, tedy zmenšující. Čím větší, tím více zmenšující: „pavouček“: člověk jménem Zdeněk Košek, žijící v roce 1990 život jednoho z tisíců obyvatel severočeského města Ústí nad Labem.
Tenhle skok je potřeba mít stále před očima, jinak by asi nemělo smysl pokračovat dál.
Skok z ohromného do nepatrného. Z neviditelného do nedozírného. A zpět a znovu. Skok přímo uvnitř lidského JÁ, které si prožilo svoji naprostou zanedbatelnost – tak naprostou, že až nemyslitelnou –, protože se začalo vidět z perspektivy nečeho nepředstavitelně velikého a mocného.
Po takovém skoku se JÁ většinou rozdělí a samo sobě změní ve zdrcující, přemrštěný, neúnosný nepoměr.

Připadal jsem si jak tisíce hvězd, které do sebe zapadají svou gravitací. Doslova jsem se scvrkával, hroutil se do sebe… Byl jsem snad miliardy lidí. Taková to byla „rozmiliardovost“. Nebylo to jen rozdvojení. Deset lidských životů…
(deník, 13. 1. 1995)

Životopis takového JÁ má nespočet různých verzí. O některých z nich nemáme ani ponětí. Další jsou nepřijatelné, protože se často nedrží ani základních dat: narozen 1949 v Duchcově, původním povoláním sazeč, rozvedený, otec jednoho syna, toho času bytem v sedmém patře paneláku na ústeckém sídlišti Skřivánek. Jiné verze se naopak těchto dat drží až otrocky, víc chorobopisně než životopisně, ale je otázka, kolik toho vlastně vysvětlují.

Počasí mě ohromovalo už od dětství, později pak meteorologie, které jsem – kromě malování – věnoval veškerý volný čas. Fascinovaly mě předpovědi počasí jak v rádiu, tak v televizi, zprávy o tornádech, bouřích, záplavách, suchu atd. Sám jsem soustavně pozoroval aktuální stav mraků, srážek a větru. Často jsem navštěvoval Hydrometeorologický ústav v Ústí nad Labem – Kočkově, a to od jeho vzniku v roce 1975 s přestávkami až do současnosti. Profesionální meteorologové mi říkali „srážkolog“ a „bouřkolog“, neboť na počasí mě právě nejvíce zajímají bouřky, sníh a déšť.
(autorský komentář k výstavě, 1999)

V Koškových oblohách – těch namalovaných – se hromadí napětí. Někdy jsou až hrůzné, těžké, temné, nasupělé, krystalizující nebo žíravé… Jinde se obloha vlamuje do pozemského dění, které už samo o sobě připomíná vše smetávající vichr. Ale jinde je naproti tomu klid čistě amatérské krajinky. Životopis tohoto JÁ, zopakujme, má nespočet různých verzí…
A jedna z nich se kryje se životopisem Vincenta van Gogha (1853 – 1890). I Koškův autoportrét připomene van Goghův, i Koškovo slunce a nebe připomenou van Gogha… Vnímat to obráceně bude asi těžší.
Rozhodně je to ale víc než jenom výtvarný vliv nebo odvozenost, víc než spříznění a obdiv.

Proč jsem „počmárával“ jiné velikány a Vincenta van Gogha NE? Chtěl jsem se ztotožnit? Navázat? Zkontaktovat?
(deník, 13. 1. 1995)

A navíc je tu i van Goghova „strašlivá jasnozřivost“, horečnatost a posedlost, která přese všechnu péči dějin umění je a zůstane velikou neznámou. Chceme-li ji udržet dál od horečnatosti a posedlosti vangoghovské, třeba jenom lpíme na rozdílu, který je na tomto území neznámý.
Rozdílu mezi ztotožněním a totožností – nejenom v šílenství, ale i v rozhodujících okamžicích posvátných obřadů se tento rozdíl stírá. A nejednou za naší účasti.
Ale tady stojíme vně a předpokládáme, že van Gogh je ke Koškovi netečný. Souvislosti osobních dat a jmen (Koškova sestra dokonce nese příjmení Gogoski), podobnosti životních příběhů a pocitů, nic z toho nás nepřesvědčí. Koškův ateliér historika umění nezmýlí.
Jenže komu je určena připomínka, že „začouzené Ústí by si zasloužilo pozornost světa“?
Právě těm, kteří přehlížejí.

Vincent ve mně je, ať chci nebo nechci. Proč dělám, maluju, jednám, píši, intuitivně, a pak mi to teprve dojde. Předbíhám tím sebe, svou dobu, svůj čas…
VZPOMÍNKA NA SEVER. Vzpomínka na budoucnost. Je to tak. Vincent to tušil, věděl, předpověděl. Sever Čech, Severočeský kraj, Ústí n. L. Metropole uhelného i jiného průmyslu, hlavně chemie. HOLANĎAN kontra ČECH – lidé, spojil je podobný osud, dělí je téměř století. Z mé strany to není domýšlivost. … Nemaluju portréty olejem, protože se mne lidé bojí, že jsem blázen. Někdy se bojím lidí i já. Je pravda, že mám lidi rád?
Začouzené Ústí by si zasloužilo pozornost světa. Všechny, téměř všechny mé krajiny se týkají listí, severní strany Kočkova, HMÚ. Paneláky – v nich jsem prožil nejpodstatnější hodiny, dny, měsíce, roky, minuty a sekundy svého života. ZIMNÍ KRAJINA v polonaději, v zelené barvě s krásnými mraky. Vincent věřil, že se narodím, že budu malovat a že se prosadím. Že budu pokračovatelem, následníkem trůnu vášnivého, citlivého, zapáleného malíře. Že dokážu, že všechno souvisí se vším, že nic není náhoda. Že prostý člověk bude žít, pracovat, milovat a rozhodovat o všem. Že prostý jedlík brambor nebo zahradník nemusí být vždy kozlem nebo KOŠKEM. Uhlí, čas, POPEL, PEOPLE, ČERNÁ BARVA, HAVRANI, KOSI, POŠTOLKY – ČAS.

(deník, 13. 1. 1995)

Havrani, kosi, poštolky… Myšlenka je to asi podezřelá, ale sledujme ji chvíli – co když další možnou verzí životopisu onoho JÁ, žijícího na Skřivánku svou občanskou existenci pod jménem Zdeněk Košek, je životopis augura?
U Etrusků a ve starém Římě býval augur neobyčejně váženou osobností, bez jejíhož výroku se obvykle neobešlo zahájení bitvy, sněmu ani obchodu. Všechno umění jejich tzv. auspicií přitom spočívalo ve schopnosti číst znamení z letu ptáků.
Dnes už to nic neznamená, ale tehdy bylo ptakopravectví realitou. Lidé se rodili s většími či menšími předpoklady pro toto povolání, s větší či menší vnímavostí pro úkazy na obloze, dokonce s mimořádným talentem nebo naopak úplně bez něj. Byla to mnohdy zásadní podmínka jejich společenského úspěchu.
A tak právě ten zvýšený zájem o chování ptáků a jeho nejrůznější možné významy, který Zdeňka Koška nakonec zavedl do psychiatrické péče, by v jiných dobách mohl naopak být považován za dar vzácné ceny.

… KDYŽ VRABEC-REK spatřil, zkrátka pochopil, že jsem POCHOPIL… odlétl cirka 5 – 7 metrů od poutače, od osy poutače na „LONDÝN“ asi 20 – 25o
(žlutý notes, 19. 10. 1990)

Stovky, nebo spíš tisíce takových záznamů, to už něco vypovídá o zaujetí, s jakým se Košek musel úplně sám vést a vypracovávat v oboru, pro který kdysi existovala přesná pravidla, předpisy, učitelé, společenský respekt.
Dnes už se neví, na kolik dílů a podle jakých os rozdělit oblohu, které směry považovat za příznivé a které za nepříznivé, v čem rozeznat varování a v čem naopak podporu nebes… Ale člověk se může narodit s mimořádným talentem i v době, která pro něj nemá nejmenší smysl. Jaké to asi je, narodit se hercem v kultuře, která odsuzuje divadlo, nebo třeba portrétistou tam, kde se přísně zapovídá zobrazování lidského těla a podoby?
Schopnosti se někdy prosazují i na úkor toho, kdo je má.

V roce 1988, v červenci, když jsem se díval z okna – bylo vedro, slunečno, jasná obloha – a když jsem měl pocit DOSLOVA vypařování energie z mého mozku, útočili na mě rorýsové, doslova pikovali mou hlavu. Nikdy v životě se mi to nestalo. A potom v letech 1990 – 1992 opět. Jednou zaútočil na mou hlavu paser domesticus – vrabec domácí. V těch letech se často stávalo, že jsem sjel výtahem do chodby, otevřel jsem dveře a u dveří deset, dvacet „vrabčáků“. Poštolky nade mnou přelétávaly. Dravci mají výborný zrak. To se ví. V letech 1990 – 1992 jsem považoval ptáky pro „jejich“ orientaci v prostoru a čase za tvory inteligentnější, než je člověk. Dokonce jsem je zdravil, ukláněl se, komunikoval s nimi. Opeřenci mají křídla, umějí létat. To člověk nedokáže. Ale nemají ruce, aby mohli psát, malovat. Přesto zobákem dokážou „POSTAVIT“ hnízdo, bydliště pro sebe a pro své potomky.
Rok 1991 byl pro mne rokem sledování pěvců a dravců, jak z oken mého bytu, tak kolem paneláku a jinde ve městě. Myslel jsem si, že ptáci o mně vědí, sledují mě, vítají, že mi ukazují mláďata. Poštolky byly policií atd. atd. Považoval jsem opeřence za „spojku“ mezi nebem a zemí… Samozřejmě měli podíl na počasí. Pozoroval jsem televizní antény protějšího domu, kde často sedávaly poštolky, straky, houfovali se jiní opeřenci. Na římsách a na střeše sedávali holubi – i na balkonech. Na okno v kuchyni jsem nakreslil obrazce, o nichž jsem se domníval, že jsou komunikačním prostředkem mezi opeřenci a mnou.
Dokonce ptáci „věděli“, co doma sepisuji, co doma dělám… Jednou se stalo, že jsem sledoval poštolku na protějším paneláku. Pomyslel jsem si: „Sedíš na plechu střechy a ani nevíš, že tě pozoruji, vůbec si mne nevšímáš!“ Vtom „tina“ (tinontuluc) FALCO vystartovala, namířila na okno – a těsně před oknem, na kterém jsem měl ony obrazce, „udělala“ kličku, aby přelétla panelák.
Na jaře 1992 jsem tzv. znormálněl. Už tolik opeřence nesleduji a už se nestalo, aby pikovali mou hlavu, mozek. Velice zajímavé…

(zelený sešit, 4. 5. 1994, aj.)

Podstatné ovšem je, že i věštectví a jiné okultní vědy mají přesná pravidla, na co se zaměřit a čemu naopak nevěnovat žádnou pozornost, co vůbec nerozeznávat a nezaznamenávat, natož tomu přikládat význam… Každá taková tradice poskytuje svému adeptu určitou oporu, aby nebyl stržen do světa, kde je tolik znamení, že se v nich už nelze vyznat.
Člověk totiž není s to zachycovat a vykládat zároveň všechno.
Zdeněk Košek by býval mohl být nejen vynikajícím učedníkem augurů, ale třeba i těch kněží, kteří četli znamení z blesků. Jeho zápisy tím přímo překypují. Co by pro něj mohlo být snazšího – při jeho vnímavosti – než podle druhu blesku, barvy, směru a podle místa, kam uhodil, vyložit ostatním, který bůh a s jakým záměrem blesk z nebe seslal?
Vždyť nebeské znamení se Zdeňku Koškovi zjevovalo nejenom ve tvaru oblak či přeletu ptáků, ale třeba i v hluku letadla a brázdě, která se za ním táhla.
V určité chvíli se rozhodně nedalo brát na lehkou váhu, že barevný odstín, který se objevil na severovýchodě na sluncem ozářeném mraku, odpovídal barvě auta zaparkovaného před domem s určitým číslem a po chvíli zase barvě bundy na jednom z kolemjdoucích dětí.

Barvy, čísla, hesla, věty. Sledoval jsem každou ceduli, každého člověka. Hodnotil barvy jeho oblečení. Hlavu jsem měl jako včelín, vrtuli, kolotoč; vnímavost, citlivost sluchem, čichem, zrakem, chutí byla tak výrazná, že jsem byl z toho doslova „vytočený“, vygumovaný; „vše“, co se odehrávalo, mi prakticky procházelo mozkovými závity. Zvláště pak v „RÁDIOVÉM“ roce 1988 (RA) a pak v aktivním roce 1989 (AK), roce revolučním, mi můj mozek připadal jako radar. Doslova jsem měl pocit obrovského vycházení energie „VEN Z HLAVY“ jakýmisi paprsky, vlnami, elementárními částicemi. Vše, na co jsem myslel, propočítával, „promílal“, zkoumával, tzv. vymýšlel, se ke mně vracelo v podobě informací od jiných lidí, protože lidé se setkávají a povídají, ba přímo kecají, protože čtou noviny, hledají informace v televizi, očima i sluchem, naslouchají muzice a zprávám z rozhlasu. Doslova jsem všechno věděl, znal, měl v mozku… Já osobně jsem prakticky neposlouchal rádio, nesledoval televizi, nečetl noviny… Říkal jsem si: „Proč mi to říká, vždyť já to vím, nebo si to vypočítám?!“ Říkal jsem si: „Proč mi to říká, vždyť je to logické, zákonité!?“
A protože pro mne informace nebyly nic objektivního, vztahovačností jsem se utvrdil v přesvědčení, že můj mozek je jakýsi radar. Že na něco „myslím“ a pak se mi to vrátí informací od někoho jiného. Myslel jsem si, že NĚKDO zachycuje mé myšlení nějakým přístrojem a potom lidem poradí, co mají říkat, až mě potkají. Celou noc jsem třeba psal své „souvislosti“, úvahy, myšlenky. Potom jsem vyšel ven do ulic, nu a dělo se to, co já už v hlavě měl. Pořád jsem „ZÁHADNĚ“ předbíhal čas. Třeba o den, dva, o hodinu. Nyní vím, že i o pět „let“ nebo „ZIM“. Nevím, jak bude „VYPADAT“ budoucnost…
Netýkalo se to jen informací z úst lidí. Ale – třeba jsem si koupil „OBČAS“ (do roku 1990 kromě pobytu v nemocnici) noviny, přelétl jsem je očima a: „To všechno vím,“ prolétlo mi hlavou. Jedině úplně „NEZNÁMÉ“ zprávy mě zaujaly. Netýkalo se to jen novin. Lidé něco vytvořili, vyrobili, napsali, namalovali. „I to jsem „ZAVINIL“ já.“ Tak nějak jsem uvažoval. Ale život je prostě pohyb, dynamika, poČASÍ. Touha „předělat“ svět byla u mě obrovská. Mé tělo bylo jen zrníčkem v „mracích“ elementárních „částic“ lidí. Ale mozek, mozek byl miliarda lidí. Myslel jsem si, že jsem mozek Země.

(zelený sešit, 4. 5. 1994 aj.)

Je to svět, jak ho věda a racionalistické filozofie nechtějí znát. Svět, ve kterém všechno, co je, podává zprávu. Svět doslova přeplněný smyslem. Svět nepřehledný, nezvladatelný a nezadržitelný, protože každá z těchto zpráv se neustále rozvíjí, doplňuje, řetězí, bují všemi směry.
Zdeněk Košek není zdaleka jediný, kdo se tu nedokázal udržet v bezpečné vzdálenosti a sám sebe pak až téměř na pokraj sebezničení obětoval kvůli předávání zpráv, o jejichž rozluštění sotva může být řeč, když s luštěním se dost dobře nedá ani začít…
Právě v Koškovi se ale tomuto nesdělitelnému světu dostalo jedinečného tlumočníka. Košek totiž připadl na způsob, jak složité řetězce oněch zpráv zhustit do celků, které už překračují spodní mez srozumitelnosti a zviditelňují se tak v našem zorném poli. Detaily nám většinou unikají, ale z úhrnu všech pohybů zachycených na těchto mapách vychází něco, co už je dokonce i víc, než jenom informace. Zjevuje se tu sám lidský mozek, který se pokouší v reálném čase zmapovat svoji činnost. Při takové podívané je těžko zdržet se úžasu…
Košek navíc postupoval s velikou jistotou, bezpochyby i proto, že s mapami a v mapách už dávno žil. Díky tomu ani v nejprudším víru asociací neztratil určitý „vědecký“ smysl pro zpřehledňování a značení.
Nakonec, podává-li meteorologická mapa vlastně obraz okamžiku, schéma dějů probíhajících v daném čase a prostoru, Košek se opravdu nedopustil ničeho horšího, než že jenom rozšířil její záběr…

V roce 1981 jsem podle podkladů o meteorologických srážkách v oblasti Ústí nad Labem vytvořil podle vlastní invence srážkoměrné mapy tuší, pastelkami a laserovými fixami. Zpočátku jsem touto činností nesledoval žádný výtvarný záměr. Veden vnitřní intuicí a zaujetím jsem chrlil dílka… Dnes mapy se značným časovým odstupem prezentuji a jsou to věci z mého prvního meteorologického období.
Druhé období tvoření kosmických a meteorologických obrazců se datuje asi do let 1990 – 92. Vzniklo jich celkově něco přes 2500, z toho jsem 500 ještě v psychóze vyhodil do popelnice – dnes vím, že to byla chyba.

(autorský komentář k výstavě, 1999)

Nebyly to jen „myšlenky“, záznamy myšlenek, mých znalostí, záznamy toho, že jsem vše spojoval, ale i záznamy zvuků vně okna – hluk aut, hulákání lidí, štěkot psů, mňoukání koček, odpalování dělobuchů a různých municí „dobrodruhy“, záznamy foukání větru, nárazu větru do okna, meluzíny, záznamy zvuků v bytovém jádře: crkání, drnčení, pouštění vody, hučení, klepání, bušení, objevovaly se TÓNY nabubřelé, nafouklé, dřevěné tóny, kovové… Tak dobře jsem slyšel a vnímal. To ticho samoty mi dávalo pocit jedinečnosti, samostatnosti, výjimečnosti, ale i odtrženosti od lidí, od normálního života. A protože jsem se dostával až na SAMÝ okraj „VESMÍRŮ“ [někde v obrazcích je to zaznamenáno], myslel jsem si, že BYTOVÉ JÁDRO je jádro našeho SLUNCE, mého syna PŘEMYSLA. A já zachycuji tóny dění v jádře.
Dnes to zní takřka neuvěřitelně, ale opravdu jsem zachycoval na obrazcích fakta. V letech 1990 – 1992, hlavně v roce 1991, jsem téměř neustále sledoval hodinky a zapisoval do obrazců. Ve dne jsem sledoval ptáky, zapisoval a zakresloval jsem jejich jména, odkud letí, kam letí, jakým způsobem letí. Tudíž jsem si nic nevymýšlel. A protože jsem se tzv. vznášel, kreslil jsem zemský povrch v číslech a písmenech, opeřence „pod sebou“, mraky pod sebou, planety pod sebou, hvězdy pod sebou, hvězdné kupy, mlhoviny, galaxie. To vše pod sebou… Když jsem například zapisoval do malinkého bločku 10 x 7 cm, měl jsem pocit, že strašně dobře vidím, psal jsem malilinkým písmem… Pamatuji se, že jsem jednou seděl v restauraci, do mrňavého BLOČKU jsem zakresloval dění kolem mne, často jsem vybíhával ven a sledoval, co se děje; SOUSEDÉ v kupé nedovedli pochopit, jak můžu psát tak mrňavounká písmenka, znaky atd. atd…. Měl jsem pocit, že mé oči jsou strašně VYSOKO, vše sleduju z obrovské vzdálenosti až někde na samém konci vesmíru nebo vesmírů… Dnes mi je v podstatě zatěžko srozumitelně napsat, sepsat – srozumitelně pro „NORMÁLNÍHO“ smrtelníka – to, co se mi odehrávalo v mozku. Mám pocit, že to, co jsem MĚL v hlavě v letech 1990 až leden 1992, mi nyní vystačí až do konce ŽIVOTA… Byl jsem tak POZORNÝ vůči všemu, CITLIVÝ vůči všemu, že jsem vnímal každou PRKOTINU, každé gesto člověka, každou mušku, každé bliknutí světla. Zapsal jsem čas a děj. Dnes se divím, že jsem zvláště ten rok 1991 mohl přežít. Ale vím, že mi to psaní a kreslení obrazců zachránilo život. Vnímal jsem a zároveň ventiloval, a to jakýmkoliv způsobem kresby. Chyba pro mne neexistovala… Zastával jsem názor, že vše, co člověk dělá, má smysl. Smysl je život… Je zajímavé, že v letech 1990 a 1992, zvláště pak v roce 1991, jsem všem lidem rozuměl, všemu, co říkali, jak se vyjadřovali; ale nikdo, téměř nikdo nerozuměl mně, až na pár výjimek…

(zelený sešit, 6. 5. 1994)

Koškova osamocenost ale není nepřeklenutelná.
„Uvědomění si propojenosti skrze grafické systémy mě velice silně a opravdu poprvé z hloubky zasáhlo a ovlivňuje výrazně mé tušení naprosté propojenosti čehokoliv s čímkoliv.“ To napsal malíř Martin Mainer v úvodu své výstavy Vlek lesa lesů v pražském Rudolfinu (1999), kde diváky poněkud zaskočil rozsáhlým souborem svých písemných a obrazových rozhovorů s bytostmi z jiných světů. Hvězdné mapy, energetické záznamy, plány strojů a letišť, čáry proložené značkami, čísly, hieroglyfy, útržky vět… I název výstavy koneckonců upomíná na „koškovskou situaci“: „V symbolice mého subjektivního automatického psaní je les většinou mozek. Vlek vleče les do úlu a úl je něco jako informační banka. Les lesů z této banky čerpá informace.“
Mainerova výstava přitom nepřišla jako blesk z čistého nebe. Svým způsobem jenom stvrdila, že devadesátá léta, na jejichž počátku Košek svoje obrazce vychrlil, by se v určité části českého umění dala chápat právě jako čas odhalování propletenosti, souvztažnosti, oněch netušených vazeb, které působí zároveň a všude… Čas vynořování Sítě.
Ale Koškovo pronikání dovnitř okamžiku asi nejvíc připomene proslulé skicáky Karla Malicha, dílo s těžištěm v sedmdesátých a osmdesátých letech. Také ony často vznikaly na pozadí kavárenského ruchu, prostoru tvořeného z hlasů, gest a kouře, a zahrnují slovní i obrazové záznamy toho, co v těch chvílích, aniž to kdo tušil, probíhalo v bezprostředním okolí: toky energie, přechody, uzly, siločáry, světelné úkazy, náhlá zmnožení perspektiv…
Divák samozřejmě ztrácí jistotu. Má se opravdu zřeknout obvyklého rozlišení, co je pohled „věrohodný“ a co „chorobný“, a opravdu má připustit, že by mohla existovat ještě jakási třetí, „vizionářská“ možnost – nějaký průhled, který zjevuje víc, než je vidět obvykle, ale přitom nezkresluje, nešálí?
Kupodivu, u klasiků z dějin umění se na takovou ztrátu jistoty většinou zapomíná. Ale co třeba František Kupka? Když si Zdeněk Košek prostudoval reprodukce jeho díla, doslova se v nich „rozpoznal“. Svědčí o tom přinejmenším záznam v jeho deníku:

Objevil jsem Františka Kupku nebo překonal? Chtěl jsem navázat na dílo van Gogha!
(zelený sešit, 20. 4. 1994)

Mnohem více se ale „rozpoznával“ v bujících spletích čmáranic, které rychle zachvacovaly zdi jeho města. Začátek devadesátých let znamená vstup fenoménu grafitti na naše území, a Zdeněk Košek není z těch, kdo by to brali jen jako náhodou shodu okolností.
Znepokojovala ho nejenom nápadná grafická podoba toho zaoblujícího se písma, ale třeba i důraz na základní barvy. Protože pro něj bylo nepředstavitelné, aby po těchto barvách někdo sáhl jenom tak, bez ohledu k jejich symbolické hodnotě, zdálo se mu, že až příliš rozumí smyslu všech vzkazů, které na ulici objevil.
Každým krokem se jenom utvrzoval v pocitu, že se tu nekontrolovatelně šíří do světa jeho myšlenky, které mu sprejeři nějakým způsobem ukradli z mozku.

Lidé hleděli do kalendáře. Rok 1990. Léto – srpen. Z toho období nějaké záznamy zbyly. Jsou čitelné? Jak pro koho. Bylo vedro. Jasná obloha. Pamatuji si to velice dobře. Často jsem chodil do hotelu Máj na Severní terase. Spousta cizinců. Jeden den, nevím už který, jsem „coural“ po Ústí n. L. Sledoval jsem vše, co kde bylo napsáno. Propagační nápisy podniků, firem, počmárané zdi od „primitivních“, zakomplexovaných „malířů“. Hodnotil jsem barvy. Žlutá – Slunce; černá – tma; červená – krev, růže, červánky, jedna z barev spektra; modrá – nebe, „voda“, jedna z barev spektra, naděje; zelená – barva trávy, listí (letní a jarní období), barva spektra, polonaděje; hnědá – „špinavá“ to barva, trus, odpad, míchanice žluté, červené, modré; bílá – „voda“, sníh, zrození, absolutní protiklad TMY – SMRTI.
(zelený sešit, 27. 4. 1994)

Je to jako protržená hráz. Koškovy obrazce se neudrží ve svých rozměrech, ale tlačí se ven – potřebují se rozpínat, překládat, řetězit, promítat, naplňovat v čase i prostoru. Jsou dílem, které je určeno k „provedení“. Pouliční grafitti v celé své rozbujelosti je přitom jen jednou z možných realizací. Jinou realizací by byla encyklopedie nebo knihovna, vědecký obor, malířská škola… Košek svoje výtvory vnímá jako mikrograf, krajní zhuštění informace.

Takzvaný abstraktní obraz by se dal vytvořit třeba z jednoho centimetru obrazců a textů, které jsem zplodil. Vím, že existuje tzv. počítačové umění. Nejsem zasvěcen do tajů tohoto výtvarného směru. Byl bych však zvědav, jak by reagoval počítač, kdyby se dal do jeho paměti nějaký bohatý text z mých záznamů…
(zelený sešit, 20. 2. 1994)

A jak by reagoval hudebník? Obrazce by mu totiž mohly být předloženy jako partitura! Jedna z těch tzv. grafických partitur, kterými se někteří skladatelé dvacátého století pokusili prolomit meze tradičního notového záznamu a otevřít svoji hudbu širší škále zvuků, nápaditější hráčské interpretaci, vícesměrnému čtení… Koškovy záznamy se od těchto partitur – obrazů hudby – opravdu příliš neliší, takže žádá-li si jeho dílo o „provedení“, proč ne o provedení hudební?
Stačilo by, aby se našel někdo, komu by stálo za to vytvořit si klíč, podle kterého partituru číst a rozdělit mezi nástroje. Některé obrazce Košek dokonce nakreslil i do nalezeného sešitu s notovou osnovou, kterou rozhodně nepřehlížel, takže na hudbu musel myslet…
A jeho přecitlivělost na zvuky – není to snad mimořádná forma hudebního sluchu?

Probudil mne déšť, pršení, bubnování kapek na plech, zvuky „crk, cink, prk, drnk, drk“… Dalo by se to napsat jako „záznam“ mozku jakožto magnetofonu a na papíře tóny ve tvarech čárek [ !!! OBRÁZEK !!! ] (vysoký tón), [ !!! OBRÁZEK !!! ] křížky (vysoký krátký ostrý tón), obloučků, „bublin“, nafouklých tvarů, prohnutých čar – např. [ !!! OBRÁZEK !!! ] nebo táhlých tónů [ !!! OBRÁZEK !!! ], tupých tónů, DZ, DG, BD…
Záznamy mají takový stupeň OBTÍŽNOSTI jako třeba tzv. vážná muzika, hraná orchestrem s desítkami nástrojů. Naproti tomu obyčejně psaný text obyčejným rukopisem nebo jednoduché skladby nebo barevné plochy přirovnávám k jednoduchým hudebním skladbám.

(zelený sešit, 6. 5. a 20. 2. 1994)

Co Košek téměř neunáší, je lineárnost. V době tvoření obrazců nedokázal přijmout čtení, psaní ani uvažování postupující jenom jedním směrem. Plocha papíru se mu tak oživovala a nabíjela pod rukama. Stávala se aktivní blánou, která jako by sama vedla všechno stáčení, roztékání, přelévání a propojování písma. I změna tlaku na tužku měla svůj význam.
A i když se tehdy Košek snažil některým svým postřehům dát formu „souvislého textu“ a setrval v zavedeném průběhu řádku zleva doprava a odshora dolů, měnil se mu tento řádek doslova ve frontovou linii. Při zachování vnější úhlednosti – Košek se přece léta živil jako sazeč v tiskárně – je to samá oklika, průlom, převrat, odskok, přesmyčka, pnutí: slova se obracejí a rozkládají, spojují s čísly nebo přecházejí v astronomické či chemické značky, zkratky se vzápětí stávají součástí složenin, písmo mění svou velikost a skáče k hornímu či dolnímu okraji řádku, a to často i uvnitř jediného slova, všude šipky, tečky, podtržení, přeškrtnutí, zakroužkování, kulatá závorka střídá závorku hranatou…
Na první pohled je to text plný napětí. Přitom jako celek se jen těžko dá soustředěně číst – je doslova bezbřehý, procházející jakoby v jednom dlouhém zátahu napříč úvahami a vzpomínkami a pozorováními a asociacemi… Nemá to konce. Dojem jednotvárnosti je pak kupodivu tím silnější, čím výraznější je rytmus jednotlivých míst:

…a vrabci si to „šuškaj“ – ne není TO přirovnání PLANÉ, PLANÁ NAD LUŽNICÍ – LIBEREC  LUŽ… LUŽICKÉ HORY , , GORY, HOŘÍ… OH/EŇ… vrabci o mně vědí vše , , je to zřejmé, fakt a zase FAKT, ŽÁDNÝ TAKT, ale rytmus času, a to je také TAKT – FAKT = F anténa, písmo … a ti opeřenci to vědí ………… zkrátka umějí číst a nikoho nebudu přesvědčovat …. 8letý Mirek se ve středu KOLEM půl 2. naštval, když jsem řekl, že vrabci umějí číst… DRŽEL jsem v ruce BROŽURU – „MAFIE PO ČESKU“ z Edice KOS … černoBÍLÝ OBAL …
(žlutý notes, asi 19. 10. 1990)

Co slovo, to nátlak. V každém postřehu, úvaze, souvislosti, dokonce i při zavtipkování je cítit obava, ne-li hrůza, jestli se vůbec dá dost zdůraznit, co to znamená. Jestli se podaří vzburcovat, otevřít oči a hlavu, uvést už konečně mozky ostatních do těch obrátek, aby byly schopny sledovat, co se děje. Co všechno se děje.
Slova pod tím tlakem doslova bobtnají. Od běžného významu k významu v uvozovkách není u nich nikdy daleko, načež vstupují do hry nejrůznější významy posunuté, přenesené a terminologické, překlady do sousedních jazyků apod. Slova se na sebe bleskově vážou na základě podobnosti hlásek, skutečné i „lidové“ etymologie, ale třeba i podle počtu písmen. Sotva se řekne „osud“, už je tím řečeno i „süd“, jih, a to je světová strana s nepřebernou spoustou dalších souvislostí, zatímco osamělé „o“ připomene nejspíš chemickou značku kyslíku – a tím, skrze atmosféru a dýchání, opět cokoliv na Zemi.
Čeština tak podle Koška slouží lidem k dorozumění jenom proto, že ji vytrvale přeslýchají.

ZAČÁTEK – KONEC. KONEČNÍK – ZAČÁTEČNÍK. Zní to jako vtip, ale čeština je kouzelník.
(zelený sešit, 6. 5. 1994)

A na jiném místě, po jiné úspěšně provedené slovní operaci, si Košek poznamenává:

Toto funguje na celém světě a tuším, že se Češi jako národ prosadí VŽDY A VŠUDE.
(zelený sešit, 1994)

Ale vždyť to k tomu přímo vyzývá! Jak odolat, když je člověku předána zásoba slov k pojmenování skoro všeho na světě, a ta slova si lze navíc držet v dosahu prostřednictvím dvou, třech desítek písmen?
U čísel je tohle pokušení ještě silnější. Jejich kombinacemi se dá dojít opravdu k čemukoliv. Zvlášť když se pravidla matematická mohou volně křížit s pravidly magické numerologie, takže se uplatní i zvuková a grafická podoba: pět je zpívat i spět, obrácená šestka je devítka, dvojka sedmička atd. Sedmička pak podle souvislostí může vyvolat jméno sedmé planety, sedmého prvku periodické soustavy nebo jméno člověka narozeného v sedmém měsíci…
Kdyby Košek místo meteorologie vzýval mytologii a rozkládal slova z hebrejštiny a sanskrtu, dostaly by se jeho „souvislostní řady“ do těsného sousedství s kabalistickou literaturou. Tady se totiž také urychlováním různých etymologických, hláskových a číselných kombinací dochází k tajemným řešením, jež mají vposledku osvětlit i sám zrod světa. Princip se opravdu příliš neliší, jenže Koškovy reálie ve srovnání s řadami jako „Adonis, At-ys, As-ar, AD-onai, Adad, daddy, Otec“ nebo „vzduch, aer, avir, AR, aor, orel“ přece jenom nevyvolávají dojem té patřičné tajuplnosti:

ST  střed, částic, , jadro, ja dro, der, dři, press, tlač, tlach, tchantos, tos, sot, set, sto, tas, co dnes ta moucha , ,
(bílý notes, 20. 9. 1990)

…Renčín, Jiránek, Jirásek  Filozofská historie  studenti, chmel, 10. 11., 17. 11., 7 + [1 + 1 + 1 + 1 + 1] 7 + 5 no vida…
(žlutý notes, asi 19. 10. 1994)

Zato se Koškův dar vyvolávat krátká spojení jako „Kořenov ženšen“, „jičínský ječmen“, „popelení Apokalypsa Popokatepetl“, „komín Komenský kometa“ nebo „konec konce rtu“ zhodnocuje jako svérázná poezie. Určitě by ji ocenil třeba James Joyce, který svoje životní dílo Finnegans Wake (psáno 1922 – 39) zasvětil právě takové neohraničitelné hře s etymologií, jež vtahuje do hry čtyřicet jazyků, jména všech světových řek, citáty všeho druhu i ryzí smysl pro humor.
Rozšifrovávání této knihy je dnes samostatnou vědeckou disciplínou. To přesně je i Koškův sen. Už jenom představa celé té rozsáhlosti jeho záznamů v něm vyvolává pocit bezmoci. Vždyť ani různé papírky, fotografie nebo dokumenty vložené mezi jednotlivé stránky nejsou na tom místě bez významu… Atd. Atd. Atd. Atd. Dá se to všechno vůbec zachovat? Uspořádat? Pročíst? Vyložit?

Nejenže je to spousta písmen, znaků, barev, teček, přímek, čárek, úseček atd. atd., ale jsou vytvořeny skoro v prostoru koule – jen představa kruhu o 360 stupních nebo šestiúhelníku o 720 stupních vzbuzuje podiv, ale koule? kolik ta má stupňů? Kdyby to byly jen tzv. geometrické abstrakce, ale je to i písmo prakticky ze všech stran – odpředu, odzadu, vzhůru nohama. Vezměte si třeba arabské písmo, hebrejské znaky, čínské nebo japonské znaky – kolik takových znaků obsahují mé záznamy? Co když takto se bude člověk dorozumívat za 100, 200 či 1000 let – jestli na modré planetě přežije…?
(zelený sešit, 20. 2. 1994)

V archivech slavných myslitelů a vědců je pečlivě schraňován každý náčrtek, účtenka s rychle naškrábanou poznámkou. Ale Koškův archiv nejspíš nemůže ani vzniknout, protože se nedá dost dobře stanovit, kde by končil. Co už by neměl zahrnovat.
Nejde jen o to, že rukopisné záznamy se přímo či nepřímo zrcadlí i ve stovkách olejomaleb – barvy u Koška nikde neztrácejí svoji symboliku a tahy štětcem se kdykoliv dají číst jako graf… Sám Koškův byt v sedmém patře paneláku je velký systém, který se projevuje stejně v malbě na zdi a pověšeném obrazu jako v umyvadle nebo v hrnku se zaschlým kávovým lógrem.
Ale především: každý jednotlivý obrazec, pokud by byl brán doslova, by si vyžadoval doplnění všech dostupných záznamů o chvíli, ve které vznikl – meteorologických měření a map, informací z družic, nahrávek televizního a rozhlasového vysílání, dopravních a policejních hlášení, článků z novin…
Stojí za to si to představit. Pouhý jeden obrazec a archiv by vybuchl.
Jak potom muselo být člověku, který obrazce tvořil?

Co mám dělat s planetou Zemí, která je součástí mého těla? Co tomu říká můj Syn (Slunce) s gigantickou silou?
(z poznámek)

Spotřebovával jsem moc a moc energie, vůbec jsem jídlo nepovažoval za důležité. Hubnul jsem. V době „vyléčení“, lépe řečeno léčení, jsem skoro vůbec nebyl schopen tzv. myslet, jenom jsem jedl, spal, zkrátka základní potřeby kromě sexu byly tím hlavním. Dnes – dva roky poté, se divím, jak jsem vůbec byl schopen obrazce, znaky, písmo, barevné plochy dát dohromady. Zastával jsem názor, že člověk lpí na komunikaci prostřednictvím tzv. jazyka, a přitom tajemství dorozumívání je úplně někde jinde, nějakou jinou energií. Vím, že vše silně souvisí s tzv. citem, jehož vyvrcholením je orgasmus, pohlavní vzrušení – tedy sex…
Své záznamy jsem „tvořil“ ve společenských místnostech, venku na lavičkách – a hlavně doma, a hlavně v kuchyni. Říkal jsem tomu jeskyně nebo „kuchyně počasí“, jak se říká pólům, a proto jsem „kűche“ tak nazval…
Na kolik PROCENT by se dal ohodnotit výkon mozku? Nestačil jsem vše, co se na mne přecitlivělostí hrnulo, zapisovat, proto vznikaly nové a nové obrazce. Vnímal jsem celý vesmír nebo tisíc vesmírů časoprostoru, hmotného to jevu. Chtěl jsem se „kohosi“ zachytit v tom pádu do hlubin souvislostí, do černé díry…
Byl jsem extrémista či blázen… Mělo význam prožít to období? Bude se to opakovat? Jak budu „umělecky“ aktivní v dalších letech? Připadalo mi, že jsem „na vrcholu“ – VYSOKO… Stálo by za to, namalovat vybrané „obrazce“ na větší plátna… Zvládl bych to sám? Z pohledu nynějšího stavu pohlížím na záznamy jako na div světa, a kdybych nemohl hodnotit svůj dvouletý úlet kamsi, při pohledu na obrazce bych položil otázku: „Jak to mohl zplodit jeden člověk, jeden mozek?“ Teď, když jsem jakž takž v normálu, si uvědomuji, že jsem bytost z masa a kostí – člověk podřízený zákonům přírody, zákonům chemie, fyziky, matematiky, zákonu o zachování energie, hmoty, zákonu gravitace, zákonu „pudů“ i SOUVISLOSTNÍMU ZÁKONU. Jsem člověk schopný zapnout mozek do obrátek, ale i jedinec schopný zapomínat… Ovšem zapnout mozek bez práce „ústy“ nebo rukama může skončit tak, že člověk myslí – a moc, ale ti druzí to nevědí, protože není schopen ostatním tělem zdokumentovat své takzvané myšlení.

(zelený sešit 20. 2. 1994, deník 13. 1. 1995 aj.)

Takže poslední slovo dát psychiatrii? Z hlediska její vysilující praxe tohle všechno musí působit bezvýznamně, ne-li úmorně – o převratných objevech, souvislostech, komunikacích, o prozřeních a pronásledováních přece slýchá dnes a denně. Až to vypadá, že jejím hlavním úkolem je nevšímavost. Pozorné naslouchání, péče, lidská účast, to ano. Ale zásadní nevšímavost ke všem výkladům světa, které jsou jí předkládány.
Psychiatrie tím plní úlohu jakéhosi ochranného štítu vědy.
To dá přece rozum, že se nemůžeme zabývat vším. Vidět událost v každém tvaru mraků, v každém otočení ptačí hlavy, v každém čísle projíždějícího auta, v každém odlesku.
Umění, to snad. Umění může občas přijít a připomenout něco jako že „začouzené Ústí by si zasloužilo pozornost světa“. Vyhradit nám v životě pár okamžiků, kdy opravdu všechno mluví.
A dokonce i věda mívá takové okamžiky. Antropolog Claude Lévi-Strauss věnoval celou kapitolu své slavné knihy Smutné tropy (1955) obšírnému líčení pozvolných proměn, kterými prošla obloha v průběhu jednoho západu slunce. „Podaří se mi prožít znovu v duchu ty horečnaté okamžiky, kdy jsem se zápisníkem v ruce zaznamenával vteřinu po vteřině výraz, který mi snad dovolí znehybnit tyto unikavé a vždy znovu obnovované tvary?“ Zaujetí navýsost koškovské, navíc s doložkou, že „i proměny vědomí se mohou vyčíst z těchto chmýřnatých konstelací.“
Nejeden vědec se rozhovoří o přehlížených tajemstvích bytí, když na to přijde. Když je denní výzkumná práce odložena a odpočívající mozek vyzařuje klid a smířlivost.
Jiné mozky se však kvůli těmhle tajemstvím vrhají do činnosti tak vzrušené, až se nakonec ztrácejí z dosahu ostatních. Přitom často chtějí připomenout jen to, co vlastně každý nějak ví. Kdyby to ale chtěl dokázat, taky se ztratí.

CALVUS, CAPILLATUS – PLEŠATÝ, LYSÝ, VLASATÝ. Kdo dokáže, že OBLAK není živý organismus? Kdo dokáže, že oblačný útvar (CYKLÓNA), až 1000 km široký, nebo malá cyklónečka CUMULONIMBUS, ŠIROKÝ 1 KM, ale vysoký až 15 km, je nemyslící „jev“? Když je prudký vítr, člověk není schopen jít proti, musí se podřídit, zrovna tak musí obejít kopec nebo řeku, pokud kopec nepřeleze nebo řeku nepřeplave… I oblak se chová tak, že reaguje na nerovnosti terénu svým „společenstvím“ kapek. Je to neustálý děj, neustálá reakce, neustálý rychlý pohyb. Za 15 minut, 16, 20, 30 minut se vyšplhá OBLAK do obrovských výšek a vytvoří „děj“ – bouři. Hrají v tom roli tlak, teplota, rosný bod, konfigurace terénu… I člověk má tlak, tep, teplotu, i „rosný bod“. Ale čas a prostor – pomíjivé, nepředstavitelné… Když bouřkový oblak vyčerpá svou energii získanou Sluncem a „2″ (párou), odumírá, rozpadá se. Může to trvat 30 minut, 2 hodiny, 12 hodin, týden… Člověk může žít 5, 10, 50, 80, i 130 let. Společenství člověka, společnost, seskupení, svaz fungují podobně – někdo se „vypaří“, někdo se „vypáří“, jiný se narodí a hned zemře, druhý se narodí a žije déle. Život 1 hodinu, 24 hodin, týden nebo 100 let. Jaký je v tom rozdíl?
(zelený sešit, 4. 5. 1994)

Když na to přijde, každý z nás jenom vytrvává ve svém bláznovství s onou nadějí, kterou kdysi vyjádřil William Blake – že pokud v tom bláznovství bude důsledný, dosáhne jednou moudrosti.

Rozum člověk nemůže dostat, musí si ho pustit… vůlí!!! Život očekává od nás – ne opačně.

(podzim 2001, poprvé otištěno v knize Zdeněk Košek: Jak se dělá počasí)

 

EDIČNÍ POZNÁMKA

Rukopisné záznamy Zdeňka Koška citované v tomto textu mají zhruba dvě základní vrstvy. Ta druhá z nich, psaná s několikaletým odstupem od doby „řízení počasí“, se dá tiskem reprodukovat celkem věrně. Naopak ta první (1990–92) se transkripci vzpírá, místy jde totiž spíš o rozepsané obrazce než o souvislý text.
Na několika místech jsem vypustil odkazy k příliš soukromým záležitostem nebo nadbytečné vysvětlivky. Zbytek je ale přetištěn se snahou o co nejdokonalejší reprodukci autorova stylu, a to i na úrovni interpunkce a grafiky. Slovosled jsem mírně upravil pouze v případech, kdy to bylo nutné ze syntaktických důvodů (při spojení dvou různých zápisů nebo vytržení citátu z delšího textu).

Různé citace a odkazy pocházejí z následujících publikací:
D. Ž. Bor: Abeceda stvoření. Praha 1993. //// Michel Butor: Nástin prahu vnímatelnosti pro Finnegana. Světová literatura 15, 1970, č. 2, str. 160 – 165. //// James Gleick: Chaos: Vznik nové vědy. Brno 1996. Přeložili Jaroslav Sedlář a Renata Kamenická. (Motýlí efekt na str. 15 – 36). //// Petr Kofroň, Martin Smolka: Grafické partitury a koncepty. Olomouc 1996. //// Claude Lévi-Strauss: Smutné tropy. Přeložil Jiří Pechar. Praha 1966. (Str. 41 – 46). //// Martin Mainer: Vlek lesa lesů. Praha 1999, katalog k výstavě. Texty Ludvík Hlaváček a Martin Mainer. //// Karel Malich 1976 – 1985. Praha 1994, katalog k výstavě. Úvodní text Karel Srp. //// Jacques Mercanton: Hodiny s Jamesem Joycem. Světová literatura 15, 1970, č. 2, str. 147 – 159.

Další literatura:
Analogon 8: Psychický automatismus a vědomá intervence. Praha 1992. //// Analogon 20 – 21: Démon analogie. Praha 1997. //// Vladimír Borecký: Zrcadlo obzvláštního (z našich mašíblů). Praha 1999. //// Michel Foucault: Dějiny šílenství. Přeložila Věra Dvořáková. Praha 1994. //// Tamara Marková: Geniální malíř vizí František Kupka. Baraka 1997, č. 1, jaro, str. 20 – 35. //// Gérard de Nerval: Sylvie – Aurélie. Přeložil Jaroslav Zaorálek. Praha 1957. //// Eva Syřišťová: Imaginární svět. Praha 1974. //// Jean Vinchon: Umělecké projevy choromyslných. Přeložil Eugen Markalous. Praha 1931.