Jiří Šigut – Záznamy – 2004

Pořád ta představa o vnitřním světle. Představa něčeho, co nevymizí.

Dotkne se a vyzáří.

Ale může stéblo trávy nebo list zaujmout stejné místo v paměti jako například tvář? Tráva a listí se přece nedožadují uznání své jedinečnosti, nezaměnitelnosti, nechtějí se natrvalo vrývat: zjevují se vždy v celých záplavách a stejně se i vytrácejí. Proč se pak pokoušet to zaznamenávat, když i statisíce jsou jenom mizivým zlomkem?

Dotkne se, nebo spíš dolehne. Jakoby z dálky a ze tmy. Tápání a pomalé rozkoukávání, vždyť na tohle oči nejsou zvyklé. Něco to připomíná, i tím zvláštním přísvitem, i tou hlubokou sytou temnotou: takový pohled jako by už vůbec nebyl určen pro oči. Prochází dovnitř jinou, přímější cestou. Obraz, který se neukazuje, ale zapouští. Pozvolna, a přece naráz a celým svým rozměrem se zapouští dozadu do vědomí a zpochybňuje ho, protože to není tak úplně pozemská zkušenost. Proudy z jakéhosi vzdáleného toku času. Trsy trav, ale tak, jak budou teprve poznány. Jednou… Šestého až sedmnáctého, dvacátého druhého až dvacátého devátého, patnáctého až osmadvacátého, třetího až čtrnáctého. Určení data je vždycky přesné, jenže s posunem, který bere jistotu. Určení místa chybí. Snad proto, že obraz sám je tím místem.

Dolehne a vydá všechnu svou záři.

„Oni fotografové ten papír tím rychlým ostrým osvícením vlastně zabijou,“ řekl mi Jiří Šigut a pokrčil rameny, jako že mohli získat víc.

 

 

(2004)

Vyšlo jako úvodní text katalogu Jiří Šigut: Záznamy / Records. Fotografie z let 1999–2003. Brno, Mediagate, s. r. o. a Moravská galerie 2004 (Cameracura, sv. 2). Str. 6–7.