Jiří Šigut – Nechat papír

Z prvního setkání s ostravským výtvarníkem Jiřím Šigutem mi snad nejvíc utkvěla jeho věta, která překvapivým způsobem nahlédla pod ruce fotografům v černé komoře: „Vždyť oni ten papír tím rychlým ostrým osvícením vlastně zabijou!“

Okamžitě jsem si vzpomněl na Michala Ajvaze. Na to, jakou kuchyni si vytvořili a dovedli k dokonalosti jeho „bájní“ ostrované v románu Zlatý věk. Ti totiž vždycky trpělivě čekají, až jim jídlo samo nabídne svoji formu, až jim samo pozvolna dozraje, a zásadně odmítají vlámat se do toho procesu oním pro nás obvyklým „rozhodujícím zásahem“, jímž je příprava na ohni.

Podle tohoto názoru na svět je pošetilé chtít cokoliv urychlovat.

Je to především ochuzující. Člověk se sám šidí – mohl dostat víc, kdyby býval mermomocí nechtěl dostat zrovna to svoje.

V porovnání s hloubkou, do které nás vtahují fotografické papíry Jiřího Šiguta, se všechny „klasické“ fotografie skutečně zdají jaksi ploché. Jednorozměrné a ořezané. Jejich papír k nim mlčí. Dává jim sice svoji tvrdost a gradaci, svoji citlivost, ale spíš jako povinnou daň. Obrazy, jež v něm byly vyvolány oním jedním prudkým osvitem a koupelí ve vývojce, mu totiž zůstávají cizí. Natrvalo ho změnily, to se nedá popřít, ovšem v hloubce se ho téměř nedotkly: nejsou to jeho vlastní sny.

Tady už se ale odkaz k Ajvazovi mění v doslovnou citaci:

„Ostrované pokládali chutě za jakési sny nebo dokonce myšlenky látky, za melodii, jíž látka nepřetržitě zvučí dovnitř a kterou nám při jídle dovoluje na okamžik zaslechnout; a oheň jim připadal příliš prudký a hrubý na to, aby dokázal na látce tyto její vnitřní melodie vymámit. Jen procesy pozvolného uzrávání byly dostatečně jemné, aby mohly v látce její sny probudit, a natolik pomalé, aby nám dávaly naději, že přistihneme látku v okamžiku, kdy zní její nejskvělejší tóny.“ (Labyrinty chutí, 23. kapitola románu Zlatý věk.)

Šigut papír nechává.

Nechává ho ležet, nechává ho dozrát, nechává ho nerušeně snít. Nezasahuje. Volí jen dobu trvání a místo. Postupuje tak asi od roku 1990 – do té doby ještě používal fotoaparát a pracoval s jednotlivými políčky filmu, do kterých se mu ovšem nejednou „vešla“ celá dlouhá procházka nebo jízda vlakem. Už skoro patnáct let se ale omezuje na to, že si s sebou bere přímo fotografické papíry a nosí je ven, do přírody, kde je rozkládá po zemi, podsouvá pod listí a pod trsy trávy, pod kamení, pod hladinu tůně nebo pod vodopád, a dokonce i pod rozkládající se zvířecí těla (myslím na 18 dní zániku hada z roku 1993). Děje se to většinou za tmy, ale poté, po několik dalších dní nebo i týdnů, než si Šigut (opět za tmy) pro své papíry přijde, jsou vystavovány přímému světlu – z hlediska fotografů tedy trvale „znehodnocovány“. Šigut ovšem nepoužívá vývojku, pouze ustalovač, takže papíry mu nezčernají. Naopak: sotva z nich ustalovač „stáhne“ zašedlou povrchovou vrstvu, rozzáří se netušenými, často až ohnivě jasnými barvami. Přiznají život, kterým po celou tu dobu žily, stopy všech pohybů, které přes ně proběhly, odrazy všech obloh, denních i nočních, které se nad nimi vystřídaly.

To, co vsáklo do jejich citlivé vrstvy, je čas.

Zhuštěný, navrstvený, a přece tajemně průhledný čas. Neviditelná přísada, která zcela mění působení všech tvarů a barev.

Protože je to čas nikoliv v jednom okamžiku zastavený, ale jakoby do jednoho jediného okamžiku soustředěný: proměněný už skoro v to, čemu jsme zvyklí říkat věčnost. Říkám „jsme zvyklí“, ačkoliv se tu mluví o takovém náporu času, kde asi není čas zvyknout si na cokoliv. Díváš-li se na listí, na trávy, na ruce nebo na tváře, je to vždycky poprvé. A fotografický papír o tomhle sní stejně jako ty sám.

Ve věčnosti všechno vidíš jinýma očima.

 

(1994)
Vyšlo v časopise Host 6/2004, č. 6, 15. 6., str. 39.