Rozhovor s Čestmírem Krátkým
(2000)
Nebylo zase tak složité Čestmíra Krátkého vyhledat a oslovit, přestože podle některých zpráv, jež o něm porůznu kolovaly, by se už měl podobat jakési tajuplné, zcela nedostupné, světu uzavřené postavě z říše mýtů… Uvítal mě ovšem s varováním:
„Víte, je tu nebezpečí. Já si totiž dobu, která vás hlavně zajímá, už příliš přesně nepamatuju, protože ji úplně překryly moje další životy. Moje minulost, to není jeden život, ale spíš několik naprosto rozdílných životů, které následovaly po sobě vlastně bez jakéhokoliv propojení. A dojmy, které mám z pobytu ve Spojených státech a později z Mexika, jsou natolik barvité, že to, co bylo předtím, v mé paměti nutně vybledlo. Takže se může stát, že si budu vymýšlet nějakou úplně jinou minulost, než jaká opravdu byla.“
Kdybyste měl rekapitulovat, jak šly ty životy v řadě za sebou?
„Ta šedesátá léta, kdy jsem v Liberci působil jako fotograf a kunsthistorik, byla vlastně až druhým mým životem. V tom prvním jsem byl národopisec. Koncem 50. let jsem shromáždil sbírku dohromady asi tisíce písní rumunských Slováků, kteří po válce reemigrovali zpátky do českého a moravského pohraničí. Byla to, myslím, jedna z největších sbírek u nás ve 20. století. Přesto jsem se znelíbil marxistům, kteří mně dali najevo, že si v tom oboru ani neškrtnu. Začal jsem tedy znovu.“
A ten druhý život trval až do srpna 1968…
„Emigrovali jsme se ženou hned v srpnu, protože jsem neměl iluze a už se mi nechtělo znovu lhát. Já jsem se nikdy nijak politicky neangažoval, nebyl jsem tedy ani žádný protikomunista – ti pro mě nic neznamenali, doopravdy. Vzpomínám si, že jsem tenkrát říkal, že nemůžu být proti nule. Před tu přece nelze psát ani minus, ani plus. Jednoduše jsem byl jinde než oni. Ale už jenom to, že se člověk snažil tvořit a psát na určité úrovni, pokud možno nezávisle, v té době stačilo, aby měl pořád jednu nohu v kriminále. Z Karlovy univerzity mě soudruzi vyprovodili posudkem, ve kterém stálo, že mám „intelektuální tendence“. To bylo špatně! Na Karlově univerzitě to bylo špatně!“
Nedivím se, že se vám do toho nechtělo znovu padnout.
„Začátky ve Spojených státech ovšem byly dost tvrdé. Všechno šlo stranou, musel jsem hlavně zajistit rodinu, vydělávat na živobytí. Pracoval jsem jako řadový dělník v chemické továrně, dělali jsme na směny, až jsem z toho měl úplně rozhozené biologické hodiny. Při tom jsem začal také přednášet na vysoké škole – na college v New Castle ve státě Delaware. Někdy jsem z továrny přecházel hned do posluchárny… V polovině 80. let to všechno skončilo, v továrně mi kvůli reorganizaci nabídli předčasný důchod, což mě osvobodilo, navíc jsem byl i čerstvě rozvedený, takže jsem si koupil jeep Cherokee, všechno opustil a přesídlil do Mexika.“
Čtvrtý život, pokud dobře počítám, a asi ten nejdobrodružnější.
„Vidím, že o tomhle se už leccos proslechlo… Někdo mi říkal, že dokonce i v nějakém zahraničním časopise o starožitnostech tenkrát narazil na titulek . K tomu všemu došlo samozřejmě omylem. Obvinili mě z pašeráctví, protože mysleli, že sošky a jiné drobné památky, které jsem si tam pořizoval do své sbírky, chci převézt přes hranice a zpeněžit. Než se to vyjasnilo, pobyl jsem si opravdu v mexických věznicích. Bylo by to na několikahodinové vyprávění, ale to už bychom se k fotografiím zřejmě nedostali.“
V roce 1995 jste přesídlil zpátky k nám, ale už ne do Liberce, zůstal jste bydlet v Praze. Všude kolem sebe máte mexické tkaniny a sošky, v knihovně zahraniční odbornou literaturu o předkolumbovských kulturách, loni jste vydal v časopise Vesmír studii o aztéckém kalendáři. To, že zde máte jméno jako klasik české fotografie, se vás, jak se zdá, příliš nedotýká.
„To je uzavřená kapitola. Od doby, co jsem odsud odešel, už nefotím. Je pravda, že se mi dodnes stane, že mě upoutá zajímavá skrvna ve zdi… Ale do toho už pro mě není cesta zpátky.“
A čím pro vás fotografie byla, když jste jí žil?
„Tenkrát jsem věřil, že tím, co dělám, sám sebe uskutečňuji – byl jsem existencialista dosti ortodoxního typu.“
Známá filozofická teze Jean-Paula Sartra, že člověk není ničím než svým vlastním projektem, ničím než tím, co ze sebe chce udělat…
„Teď už to se mnou není tak horké… Tenkrát mě velmi inspiroval třeba Albert Camus, chystal jsem se napsat něco k jeho dramatu Caligula, ale už k tomu nedošlo. V předmluvě k mé monografii jsou citovány různé dopisy, které jsem o tom psal Janu Koblasovi. A mezi otištěnými fotografiemi tam najdete třeba Dveřníky, to jsou přece postavy z textů Franze Kafky…“
Ale je tam taky fotografie, která nese jméno L´autre monde – Lautréamont, tedy pseudonym známého prokletého básníka, předchůdce surrealistů. Zdá se mi, že původní ostré napětí, které panovalo mezi existencialismem a surrealismem, v českém prostředí 60. let už nebylo bráno tak vážně, obě polohy se vcelku volně prolínaly. Vy jste se cítil existencialistou, fotograf Alois Nožička působil v okruhu pražských surrealistů, a přece jste si svou tvorbou byli velice blízko.
„To jistě, ale moc jsme o sobě nevěděli. Pro mě byla velkým vzorem Emila Medková, fascinovalo mě, jak se od klasické surrealistické montáže najednou obrátila do těch zdí… A u obrazů Mikuláše Medka jsem cítil něco, co člověk zažívá třeba u hudby – ten pocit ztotožnění, jako by to nebylo dílo někoho jiného, ale moje vlastní. Jako by to vyšlo přímo ze mě. Taková topografie nitra…“
To je na tom období úžasné – právě tohle společné cítění, výraz objevující se zároveň v malbě, grafice, fotografii, sochařství, poezii, dokonce i v hudbě.
„Já jsem příliš velký racionalista na to, abych v tom hledal nějaký Zeitgeist, duch doby, ale je pravda, že něco takového jako kdyby tenkrát opravdu působilo. Sešli se lidé, kteří měli stejný pocit, a nikdo nemusel nic odkoukávat, přejímat… Když jsme stáli před dílem toho druhého, brali jsme ho za svoje. Jistě, byly tu vlivy. Ohromně na nás třeba zapůsobila výstava katalánského malíře Antoni Tapiese, nebo Jean Dubuffet… V podstatě to bylo takové zvláštní baroko, vezměte si to třeba jenom podle barevnosti těch obrazů, třeba u Antonína Tomalíka nebo u Zbyška Siona.“
Jak jste se vy, mladý etnograf, do těchto uměleckých kruhů, tehdy přece jen asi hodně výlučných, vůbec dostal?
„Asi v polovině 50. let jsem se na jedné oslavě – můj spolužák z etnografie Ladislav Holý měl před svatbou a loučil se se svobodou – seznámil se sochařem Janem Koblasou. Vysloveně jsme si padli do oka. Koblasa mě potom uvedl mezi své přátele. Cítil jsem se mezi nimi velice dobře. Víte, i když jsem byl fotograf, měl jsem nejblíže ke grafikům nebo malířům. A považoval jsem si za čest, že jsem s nimi později mohl vystavovat a komunikovat.“
Právě díky vám ale tehdy mohla řada z nich vystavovat v Liberci, například Vladimíru Boudníkovi jste tu zařídil jeho vůbec první veřejnou výstavu.
„Ano, pokud nebudeme brát v potaz výstavku, kterou udělal pro dělníky v ČKD, tak to byl jeho první vstup na veřejnost. Pochopení paní ředitelky dr. Seifertové mi umožnilo v liberecké galerii uskutečnit i řadu dalších expozic, např. z díla Jana Koblasy, Karla Nepraše, Jaroslava Vožniaka, Jířího Balcara, Aleše Veselého, Jiřího Anderleho, Zbyška Siona atd. V Liberci jsem byl tenkrát vůbec hodně kulturně angažován, do místního tisku jsem psal recenze o výstavách, spoluzakládal jsem tamní Studio výtvarné fotografie…“
Fotograf Jan Pikous často vypráví, jak jste tehdy inspiroval celý jejich okruh, upozorňoval je na určitá témata a uváděl je do problémů výtvarné fotografie. Napodobování vašich výprav do skládek a sběrných surovin je dokonce občas zavádělo až za meze toho, co tehdejší režim povoloval.
„To se stávalo. Vzpomínám si, jak mě u nějaké skládky starého železa vyslýchal hlídač, jestli náhodou nejsem špión… Já jsem vlastně začínal fotografováním lesů, spolupracoval jsem s Karlem Plickou, v jeho knize Vltava je dokonce utajeno i několik mých snímků. Dnes už to můžu říct. Po přechodu do Liberce jsem se pak čím dál tím víc soustředil na detail. Fotil jsem například kůru buků, tam se najednou objevovaly momenty skoro pornografické…“
„Nový, nevyčerpatelně rozsáhlý svět tragikomických událostí, lascivních scén a kabalistických náznaků,“ napsal jste o tom ve své monografii.
„Ano, a v tom směru jsem se pak nechal vést dál. Začaly mě zajímat zdi, kameny, oprýskané hrnky a podobně, ale pracoval jsem i se sestavami různých dřev. Z toho vznikl cyklus Zámky, nebo už zmínění Dveřníci, což vlastně ve skutečnosti byly rozšlapané dřevěné krabičky od sirek. Sestrojil jsem z toho takový jakoby scénický návrh… Já jsem samozřejmě pracoval i s těmi nalezenými věcmi, na smetiště jsem s sebou většinou nosil černé plátno, protože něco třeba vysloveně volalo po umělém pozadí. V určitém období jsem to pak už záměrně aranžoval, ale brzy jsem se toho začal bát a nechal jsem toho.“
Celý tento váš vývoj je zaznamenán v pozoruhodné monografii, kterou vám vydali v Severočeském nakladatelství v Liberci. Velmi přátelský a zasvěcený úvod k ní napsal už zmiňovaný Jan Koblasa.
„To už jsem byl venku, knížka vyšla několik měsíců po mé emigraci. Kupodivu, dočetl jsem se o ní tenkrát v Rudém právu!“
Dnes se těžko věří, že taková knížka tady vůbec mohla být realizována. Připadá mi, že tehdejší Liberec byl po kulturní stránce vůbec neobyčejně živý. Jak jste to vnímal?
„Mně atmosféra Liberce vyhovovala, koneckonců jsem se tam – v Rochlicích – narodil. Ale nevím, zda byl v té době opravdu tak výjimečný. Bylo tou dobou – v letech šedesátých — více měst, kde se lidé snažili dělat významné věci. V Liberci bylo dobré muzeum, zoo, botanická zahrada, krajské nakladatelství, divadlo, loutková scéna – to vše na vynikající úrovni. Nějaké velké propojení mezi obory zde ovšem nebylo. Já jsem se osobně přátelil se spisovatelem Bohumilem Nuskou, ten mě koneckonců dostal zpátky do Liberce, vytáhl mě ze zapadlé šumavské jednotřídky, kde jsem tehdy učil a dokončoval svoji etnografickou práci. Opatřil mi místo v Oblastní galerii, a dokonce mi tu sehnal i podnájem.“
Připravujeme jakýsi váš návrat do zdejšího kulturního povědomí. Mnohým svým zdejším přátelům jste se z exilu už neozval, s napětím tedy čekají, koho uvidí…
„Nechtěl jsem z ciziny nikomu psát, abych mu tím nezpůsobil problémy. A jak jsem říkal, přišly nové, úplně jiné životy. Míval jsem tam ovšem takové ty sny, které prý jsou pro emigranty úplně typické: jsem zničehonic v půlce Pražské ulice a bere mě tíseň: co tu dělám? Jak se odsud dostanu, vždyť oni mě zavřou…!? Když jsem potom, po roce devadesát, Liberec navštívil, k vlastnímu úžasu jsem v něm zabloudil, a to na cestě, kterou jsem kdysi procházel dnes a denně!“
Kdo ví, jestli dnešní Liberečané zase naopak nezabloudí ve Vašich fotografiích… Děkuji za rozhovor!
Ptal se Jaromír Typlt, únor – březen 2000
ČESTMÍR KRÁTKÝ se narodil 23. dubna 1932 v Liberci. V letech 1951–56 vystudoval etnografii a dějiny umění na tehdejší filosofickohistorické fakultě University Karlovy. Do roku 1960 se pak věnoval etnografickému výzkumu mezi rumunskými Slováky, kteří reemigrovali do pohraničních oblastí Čech a Moravy, a shromáždil rozsáhlou sbírku asi tisíce jejich písní. Z politických důvodů nemohl ovšem v národopisné práci pokračovat, změnil tedy oblast působnosti a v letech 1961–68 byl odborným pracovníkem Oblastní galerie v Liberci. V tomto období vytvořil prakticky celé své fotografické dílo, započaté koncem 50. let cykly fotografií z šumavských přírodních rezervací Boubínský prales a Mrtvý luh. V úzkém kontaktu s předními tehdejšími grafiky, malíři a sochaři, především Janem Koblasou či Emilou a Mikulášem Medkovými, se záhy vyhranil jako „introvertní“ fotograf struktur a destruovaných objektů. Vedle Aloise Nožičky či Karla Kuklíka bývá proto řazen mezi přední české fotografy tzv. „informelu“ a post-surrealistické inspirace 60. let. Byl navíc důležitým prostředníkem těchto tendencí do severních Čech: už v roce 1962 spoluzakládal v Liberci tzv. Studio výtvarné fotografie. Účastnil se řady kolektivních přehlídek (Konfrontace III, Skupina 7 aj.) a samostatně se představil asi na desítce výstav (1963 České Budějovice, 1964 Kolín, Praha, Soběslav, Tábor, 1965 Hradec Králové, 1966 Brno, 1967 Bratislava, Miami v USA, Liberec, Ústí nad Labem). Věnoval se i monumentálním realizacím v architektuře. Průřez celým jeho dílem, které se v roce 1968 uzavřelo odchodem do zahraničí, představila dnes vzácná knižní monografie s předmluvou Jana Koblasy. V letech 1968–86 žil Čestmír Krátký v USA, kde pracoval v chemickém průmyslu a externě přednášel na vysoké škole v New Castle, a poté přesídlil do Mexika. V roce 1995 se vrátil do České republiky, žije v Praze a jako badatel se volně věnuje předkolumbovským kulturám střední Ameriky. Většina jeho díla je uložena ve sbírce Moravské galerie Brno. V květnu 2000 proběhla v Malé výstavní síni – Fotogalerii v Liberci Krátkého retrospektivní výstava nazvaná Odnikud nikam.