Zmnožování rytmů, jejich probarvování a převrstvování hláskami a slabikami. Takhle jsem si po léta vysníval, jak by se mohla setkat slova básní se zvukem bicích nástrojů, a bylo to samozřejmě hned to první, na co jsem pomyslel, když mi v dubnu 2009 v Budapešti představili Mátyáse Sirokaie. Básník, který zároveň hraje na perkuse soudobou hudbu! Toho času byl dokonce členem mezinárodně proslulého souboru Amadinda Ütőegyüttes (Amadinda Percussion Group) a podílel se s ním na špičkovém provedení mnoha komplikovaných děl od moderních hudebních skladatelů.

Přiznal jsem se mu hned, že na jeho místě bych neodolal. Nejen že bych se pokusil nějak to mezi sebou propojit, ale lákalo by mě zajít co nejdál a obracet obvyklé vlastnosti jazyka a zvuku. Psát básně tak, aby slova znenadání zněla třeba jako údery do dutých předmětů z kovu, pálené hlíny nebo ze dřeva, a pak je tak i naživo hrát, aby se rozplývala v čistě rytmických sestavách a zase znovu krystalizovala do srozumitelných vět. Něco na způsob partitur od Georgise Aperghise, které předepisují bubeníkovi, jak odsekávat slova, posouvat přízvuky a protahovat hlásky, a do toho přesně vsazovat příklepy nebo i zaškrábání na buben – na mysli mám například Le corps à corps z roku 1978.

Ale Mátyás se usmíval skoro shovívavě, když mě poslouchal. Svou cestu v tom neviděl. Dokonce se mi zdálo, že se svou básnickou a překladatelskou tvorbu snaží chránit, aby mu ji hudební vystupování nepohltilo. Jenže já už jsem měl svůj klam, kterému jsem chtěl věřit, a začítal jsem se Mátyásovy poezie s tušením, že v ní určitě někde „z vedlejší ulice zní hudba gamelanu“. A sluchové zážitky opravdu nechyběly: „Tón stoupá do tak bolavých výšek, / jako by hrála jehla skleněného / gramofonu a ten, kdo zapnul přístroj, / utíkal od stromu ke stromu.“ K tomu ještě ty názvy ze znělých materiálů: citované verše jsou z básní Kov a Sklo…

Musel jsem se ovšem spolehnout na „podstročniky“, které pro naše setkání v rámci překladatelské dílny Re:Verse Workshop připravila Tünde Mészáros. Často stačilo už jenom dát jim větší sevřenost, tu a tam bylo ovšem potřeba opustit neprůhledná seskupení slov a jít se autora zeptat, jakou měl vlastně představu. Dodnes si připomínám, jak mi Mátyás pomohl ujasnit si obraz děsivé setrvačnosti dvou pronikajících se konstrukcí, zahlédnuté ve chvíli dopravní nehody: „Dvě auta v sobě. / Schránka s cestujícími dere se naproti druhé, / hranice na okamžik propustné se vzápětí zpevní.“ Ten obraz je opět z básně Kov.

Nakonec jsem během pobytu v Budapešti přeložil pět Mátyásových básní, a to navzdory tomu, že jsem ho původně překládat vůbec neměl. Přidělili ho totiž do dvojice k Jánu Gavurovi, ale slovenština naštěstí vznik české verze nevylučovala. Když tedy v roce 2011 Mátyás přijel spolu s Amadindou zahrát Cage, Reicha a Ligetiho na Pražské jaro, připravovalo se už zveřejnění jeho básní na stránkách A2 (v čísle 2011/12). A při své další návštěvě Prahy, v listopadu 2018, vystoupil na samostatném večeru především jako autor poezie. Stalo se tak na pozvání Attily Gála z Maďarského kulturního střediska a v programu pochopitelně převažovaly Mátyásovy novější básně, které do češtiny přeložil Robert Svoboda.

Ale toho večera už poezie od hudby oddělena nebyla. Básník nejenom četl, ale podkresloval si atmosféru jednotlivých básní hrou na elektronické perkuse, tak jak to v posledních letech běžně dělává i na svých autorských čteních v Maďarsku. Mělo to trochu jiný ráz, než jsem si tenkrát při našem setkání představoval, šlo spíš o náladové hudební plochy, experiment nezacházel tak daleko. Nicméně, podle toho, jak se pak Mátyás vyslovil ve veřejné diskusi, byly to mimo jiné naše rozhovory na Re:Verse Workshopu, co ho přivedlo k tomu, aby o nějakém propojení obou svých tvůrčích poloh začal uvažovat.

„Přičemž jsou ještě arkády, akademie / a řádky, po kterých oči nepřejely. Povolené / dráty. A útok, v kraji napojeném / na zkreslovač zvuku.“, doléhají ke mně ještě teď ozvěny mého vlastního klamu skrze slova, která jsem použil v překladu Mátyásovy básně Plachty. „A radost, roztroušené kameny, / ozvučené chraptění.“

Psáno v říjnu 2019 pro revui Souvislosti (číslo 3/2019).

(Snad ještě posluchačský dodatek: mnohé výše popsané představy o „zmnožování rytmů“ jazyka a perkusí uskutečnil v roce 2018 český skladatel Ondřej Adámek ve svých operách Alles klappt a Seven Stones, provedených na festivalech hudebního divadla v Mnichově a v Aix-en-Provence.)

Duben 2020: Dva české překlady básní Mátyáse Sirokaie

Říjen 2021: Protimluv.fest v Ostravě

Říjen 2021: Galerie Věž ve Frýdku-Místku

https://www.youtube.com/watch?v=BRKk19NzReU

A Parade from Marc Neys (aka Swoon) on Vimeo.

PŘEHLÍDKA potrvá čtyři minuty…
“Zfilmovaným básním” hrozí dvě nebezpečí: buď obrazem text příliš doslovně ilustrují, nebo jsou naopak tak volné, že jsou zaměnitelné s čímkoliv jiným. A proto je pro mě SWOON (Marc Neys) videoartista z Belgie, tak pozoruhodným úkazem: dokáže pro text otevřít prostor dostatečně svobodý, a přitom přiléhavý. U Přehlídky – A Parade mu asi nejvíc překážel v cestě ústřední objekt, který je přesně definován: otočný stojan na pohledy. Když se Swoon pro tu báseň rozhodl, byl jsem opravdu napjatý, jak si s tím poradí. Film A Parade je naší třetí spoluprácí po In the Sign (2013) a Instincteia (2014). Nahrávka hlasu tentokrát nevznikla ve studiu, ale v provizorních podmínkách u téhož okna v Paříži, kde se 10. 4. 2020 zrodila celá ta podivná vidina…
Překlad do angličtiny: David Vichnar.

»Jaromír Typlt, 1973 in Nová Paka im Nordosten Böhmens geboren, ist auf den ersten Blick ein Findling, in der tschechischen wie in der europäischen Lyrik. Er ist ein seltener Stein, aus vormaliger Zeit unter anderes Material geraten, uralt und doch von besonderer, aufreizender Fremdheit. So ist auch jedes seiner Gedichte karges Relief, strenge Ballung von Energie. Ob man ihre Beschwörungen nicht schon vor tausend Jahren gehört hat?«
Aus dem Nachwort des Übersetzers.

Přejít na stránku nakladatelství hochroth Verlag.

Víčka

Přejít na Lyrikline.

Více o výstavě – stránky Poézia a performancia.
Snímky z výstavy – Peter Snadík (Flickr).
Záběry z vernisáže (včetně živé performance Zmije) – Flickr.
Recenze výstavy – Artalk.cz.

Související stránky: Buenos Aires Poetry – FIPLIMA 2017 – autorský profil – Manuel Silva Acevedo.

Nakladatelské anotace:
To, že vydává sbírku básní, by se dalo u Jaromíra Typlta brát téměř jako stylový experiment – po svých prvních sbírkách, zveřejněných v první polovině 90. let, se totiž ve všech dalších knihách pohyboval na otevřeném pomezí mezi poezií, prózou a esejem (že ne zas až, 2003, nebo Stisk, 2007). Představa, že báseň nemá zůstat uzavřena v jediné podobě, ovšem provází i novou knihu, protože většinu zařazených textů autor během let uváděl a proměňoval v různých jevištních, zvukových nebo i filmových zpracováních. Ústřední téma sbírky Za dlouho by se snad dalo shrnout podle jednoho z veršů básně Zlomek B101: „smyk a setření, složenina, odírání a třpyt, drolení a prach“.

Ukázky ze sbírky: Literarni.cz (Hörspiel, Konvice) – iHNed.cz (Ucukne vzhůru, Ani se nehni).

Rozhlasový rozhovor v pořadu Mozaika (29. 11. 2016, ptala se Klára Fleyberková).

V řadě básní se přiznává k tomu, že je posedlý slovy, která se mu vymykají. Ať začne odkudkoliv, nakonec stejně dojde k tomu svému zejícímu nikde. Všechna slova jako by pořád obkružovala základní hrůzu ze sebe samých. Podivně se proplétají, skoro jako nějaká – ornamentální – výšivka na okraji propasti, ale ta výšivka se postupně zaškrcuje a slova se blíží jakémusi „úzkostnému bodu“. Tam už všechno vychází čistě z jejich zvuku a významů, které jsou pod krajním napětím.
přejít na stránku K Františku Halasovi