Zmnožování rytmů, jejich probarvování a převrstvování hláskami a slabikami. Takhle jsem si po léta vysníval, jak by se mohla setkat slova básní se zvukem bicích nástrojů, a bylo to samozřejmě hned to první, na co jsem pomyslel, když mi v dubnu 2009 v Budapešti představili Mátyáse Sirokaie. Básník, který zároveň hraje na perkuse soudobou hudbu! Toho času byl dokonce členem mezinárodně proslulého souboru Amadinda Ütőegyüttes (Amadinda Percussion Group) a podílel se s ním na špičkovém provedení mnoha komplikovaných děl od moderních hudebních skladatelů.

Přiznal jsem se mu hned, že na jeho místě bych neodolal. Nejen že bych se pokusil nějak to mezi sebou propojit, ale lákalo by mě zajít co nejdál a obracet obvyklé vlastnosti jazyka a zvuku. Psát básně tak, aby slova znenadání zněla třeba jako údery do dutých předmětů z kovu, pálené hlíny nebo ze dřeva, a pak je tak i naživo hrát, aby se rozplývala v čistě rytmických sestavách a zase znovu krystalizovala do srozumitelných vět. Něco na způsob partitur od Georgise Aperghise, které předepisují bubeníkovi, jak odsekávat slova, posouvat přízvuky a protahovat hlásky, a do toho přesně vsazovat příklepy nebo i zaškrábání na buben – na mysli mám například Le corps à corps z roku 1978.

Ale Mátyás se usmíval skoro shovívavě, když mě poslouchal. Svou cestu v tom neviděl. Dokonce se mi zdálo, že se svou básnickou a překladatelskou tvorbu snaží chránit, aby mu ji hudební vystupování nepohltilo. Jenže já už jsem měl svůj klam, kterému jsem chtěl věřit, a začítal jsem se Mátyásovy poezie s tušením, že v ní určitě někde „z vedlejší ulice zní hudba gamelanu“. A sluchové zážitky opravdu nechyběly: „Tón stoupá do tak bolavých výšek, / jako by hrála jehla skleněného / gramofonu a ten, kdo zapnul přístroj, / utíkal od stromu ke stromu.“ K tomu ještě ty názvy ze znělých materiálů: citované verše jsou z básní Kov a Sklo…

Musel jsem se ovšem spolehnout na „podstročniky“, které pro naše setkání v rámci překladatelské dílny Re:Verse Workshop připravila Tünde Mészáros. Často stačilo už jenom dát jim větší sevřenost, tu a tam bylo ovšem potřeba opustit neprůhledná seskupení slov a jít se autora zeptat, jakou měl vlastně představu. Dodnes si připomínám, jak mi Mátyás pomohl ujasnit si obraz děsivé setrvačnosti dvou pronikajících se konstrukcí, zahlédnuté ve chvíli dopravní nehody: „Dvě auta v sobě. / Schránka s cestujícími dere se naproti druhé, / hranice na okamžik propustné se vzápětí zpevní.“ Ten obraz je opět z básně Kov.

Nakonec jsem během pobytu v Budapešti přeložil pět Mátyásových básní, a to navzdory tomu, že jsem ho původně překládat vůbec neměl. Přidělili ho totiž do dvojice k Jánu Gavurovi, ale slovenština naštěstí vznik české verze nevylučovala. Když tedy v roce 2011 Mátyás přijel spolu s Amadindou zahrát Cage, Reicha a Ligetiho na Pražské jaro, připravovalo se už zveřejnění jeho básní na stránkách A2 (v čísle 2011/12). A při své další návštěvě Prahy, v listopadu 2018, vystoupil na samostatném večeru především jako autor poezie. Stalo se tak na pozvání Attily Gála z Maďarského kulturního střediska a v programu pochopitelně převažovaly Mátyásovy novější básně, které do češtiny přeložil Robert Svoboda.

Ale toho večera už poezie od hudby oddělena nebyla. Básník nejenom četl, ale podkresloval si atmosféru jednotlivých básní hrou na elektronické perkuse, tak jak to v posledních letech běžně dělává i na svých autorských čteních v Maďarsku. Mělo to trochu jiný ráz, než jsem si tenkrát při našem setkání představoval, šlo spíš o náladové hudební plochy, experiment nezacházel tak daleko. Nicméně, podle toho, jak se pak Mátyás vyslovil ve veřejné diskusi, byly to mimo jiné naše rozhovory na Re:Verse Workshopu, co ho přivedlo k tomu, aby o nějakém propojení obou svých tvůrčích poloh začal uvažovat.

„Přičemž jsou ještě arkády, akademie / a řádky, po kterých oči nepřejely. Povolené / dráty. A útok, v kraji napojeném / na zkreslovač zvuku.“, doléhají ke mně ještě teď ozvěny mého vlastního klamu skrze slova, která jsem použil v překladu Mátyásovy básně Plachty. „A radost, roztroušené kameny, / ozvučené chraptění.“

Psáno v říjnu 2019 pro revui Souvislosti (číslo 3/2019).

(Snad ještě posluchačský dodatek: mnohé výše popsané představy o „zmnožování rytmů“ jazyka a perkusí uskutečnil v roce 2018 český skladatel Ondřej Adámek ve svých operách Alles klappt a Seven Stones, provedených na festivalech hudebního divadla v Mnichově a v Aix-en-Provence.)

Duben 2020: Dva české překlady básní Mátyáse Sirokaie

Říjen 2021: Protimluv.fest v Ostravě

Říjen 2021: Galerie Věž ve Frýdku-Místku

https://www.youtube.com/watch?v=BRKk19NzReU

Jeho poetika ve zkratce: „co nejméně šťastně se pak vše snažit dáti do rastru, do tarotů, do jemných, co nejjemnějších přediv a podržet je hrubými opratěmi“.

Jistě, Karel Jan Čapek to načrtl spíš jako vlastní karikaturu, „co nejméně šťastně“ zní jako předznamenání osudu, na který by si rozhodně nikdo neměl vsadit. A přece se skrze „rastr“ a „taroty“ otevírá průhled na stránku se sazbou Čapkovy básně, na tu zvláštní rozbíhavou souhru, která sestává z nesčetných drobných prvků, ale přes všechnu složitost se drží v sevřeném obrazci –  magickém ornamentu.

Rozhodl se kouzelník přiznat svůj trik? Nechal nahlédnout sám sobě pod ruce, aby se nezapomnělo, jaké věci dokázal? Snad, ale nad hrdostí jako by převážil unavený povzdech z marnosti vlastního počínání. Bylo to v posledním velkém textu autorova života – v dosud nevydané Novelce o smrti a loutkách, kterou psal v letech 1996–1997 a mluvil o ní jako o své literární závěti.

Moje vzpomínky na Karla Jana Čapka, to jsou především rozbité odstavce a trýznivě zpřetrhané věty této Novelky. Lidsky jsme se poznat nestihli. Jeden krátký seznamovací rozhovor u zadního schodiště filosofické fakulty, kde mě zastavili ještě oba dva, Karel i s bratrem Michalem, a přes všechnu vstřícnost byli něčím hroziví. Jedno společné autorské čtení v Brně na pozvání Hostu, které proběhlo v nepříjemně chladné atmosféře, jako by šlo spíš o veřejné utkání. Jedna zhruba půlhodina před výlohou knihkupectví Fišer, kdy jsme se konečně trochu zapovídali a Karel mě požádal o příspěvek do svého časopisu, který měl podle původního plánu převzít slavné jméno Moderní revue, ale první a jediné číslo vyšlo na svět pod neproniknutelnou zkratkou ORD.

A pak už parte v poštovní schránce.

To parte mi došlo v říjnu 1997 už do Liberce, kam jsem se nedlouho předtím přestěhoval. Ani jsem si tenkrát neuvědomoval, že se pokouším usadit ve městě, o kterém by mi Čapek mohl dlouze vyprávět, protože jejich rodina si tady v osmdesátých letech udělala několikaletou zastávku na cestě mezi Opavou a Prahou.

Moji novou adresu nalezla Karlova maminka Olga zřejmě v dopise, který jsem mu pár měsíců – nebo možná jen týdnů? – předtím napsal pod dojmem jeho druhé sbírky Karel je nemocný a předčítá. Tam už se všechny malicherné literátské rozbroje a řevnivosti rozpadly v prach: byla to mimořádná, uhrančivá kniha. Ne že by se podmanivý zvuk Čapkových básnických „skladeb pro vícehlas“ nedal slyšet už v jeho prvotině Menuet s krejčovskou pannou, ale ze druhé sbírky „ten nesmysl šeptá tichá neodbytná oslava neobvyklostí / že brzy bude v bolesti / ve škole medicínské zbytečné / o zajatce víc“. A poezie – ta „tichá neodbytná oslava neobvyklostí“ – už působila jako poslední možný způsob přežití té bolesti.

Po několika letech se mi Karlova maminka ozvala znovu a poprosila mě, jestli bych nezařídil vydání Novelky. Prý se o mně Karel občas zmínil, že bych se toho případně mohl ujmout. Nutno říct, že mi pak neměla nijak za zlé, když jsem to vzdal – rychle jsem totiž pochopil, že vydání těch útržků, které Karel na disku svého počítače, ale také v různých rukopisech zanechal, je úkol na dlouhé měsíce trápení, pochybností a proher.

Jakékoliv zvolené řešení bude sporné. Novelka sama opravdu chce být novelkou, prózou s jednajícími postavami, a znovu a znovu se snaží vzchopit k příběhu, na jehož rozvinutí už ale nezbývají síly. A co potom se všemi těmi podivnými jmény a zárodky děje? Odsunout je na vedlejší kolej a celý text brát především jako zpověď, svého druhu deník s různě se střídajícími pitoreskními maskami?

„Ale aby se někdo nemýlil – nejsou to a nebudou zápisky z blázince, toho pro mnohé jistě atraktivního prostředí,“ ohradil se Čapek proti tomuto čtení přímo v Novelce.

„Je to uvnitř a vně nepopsatelnosti, radosti i odporu… a hlavně deroucímu se zmatku na povrch… z velmi kradmých a bázlivých pohledů na mne – mnou samotným.

Je to prostě selanka jako prase.

Je to zrcadlo tam v dálce bohnického parku.“

Kromě času stráveného nad Novelkou mám ale ještě další vzpomínky, které se ke Karlu Janu Čapkovi vážou. Dokonce dlouhé hodiny vzpomínek, počítaje i to, co jim vždycky předcházelo: jízda tramvají na konečnou v pražském sídlišti Lehovec, sestup k zadnímu vchodu chátrajícího paneláku, výtah, úzká dlouhá chodba k bytu. Důrazné předposlední slabiky, protože paní Olga Čapková si podržela severomoravskou výslovnost. V příbězích, které mi tam překotně vyprávěla, jsem se dokázal trochu vyznat až po letech, když už jsem je slyšel poněkolikáté. Snažil jsem se udělat čas na tuhle návštěvu alespoň jednou dvakrát do roka, hlavně ve druhé půli prosince, v období těch svátků, kdy v prázdném bytě chystala na stůl dva talíře navíc. Dva tiché bílé talíře pro své dva syny, které musela přežít. K jejich dávným každodenním zvyklostem, nadějím a snům se jako jediná vracela až do posledních dnů.

Znovu a jinak se vkrádají ta slova: „co nejméně šťastně“.

Ze světa, ve kterém se to všechno mělo zhodnotit, dolehla jen mrazivá odezva: čtvrt století stačilo v české literatuře k téměř úplnému zapomenutí. Jen díky Patriku Valouchovi a Vítu Malotovi teď staří pamětníci znenadání překvapují sami sebe příběhem, který jako by se z devadesátých let kamsi propadl a ztratil.

Tohle asi čeká většinu z nás. Život budoucí se požene dopředu s toutéž bezohledností jako život dnešní: básnické sbírky Michala a Karla Jana Čapka se už nedají vypůjčit ani ve velkých knihovnách, v antikvariátech se objeví jen zázrakem, pár posledních přátel se tu a tam shodne na tom, že by asi stálo za to konečně je někdy vydat znovu, a předběžně si rozdělí práci, jako si ji rozdělili už tolikrát předtím.

Vyšlo v souboru textů věnovaném Karlu Janu Čapkovi v časopise Souvislosti 2022 č. 2.

Další informacena stránkách DOX.

“Vymknuta z kloubů, stává se věda uměním či přinejmenším estetickým jevem.”
“Koškovy synoptické mapy jsou ovšem nesmírně dvojznačné: hledíme do nich a nevíme, máme si obléci zimník, anebo raději vzít deštník? Hledíme do nich ještě déle a vidíme: vždyť je to spíše všeobecné spiknutí, z něhož není úniku. ”
číst celý text

Vedoucí magazínu a kultury východočeského krajského týdeníku Pochodeň, který byl pod tím odmítnutím podepsán, zjevně netušil, že „váženému soudruhovi“ z Nové Paky bylo v té době třináct.

Odesláno 14. 8. 1986.

Ale za jsem se styděl vůbec nejvíc, byl pocit, že mě právě usvědčili z něčeho zvráceného. Při čem jsem to nechal přistihnout? Připadalo mi, že odmítavý posudek redaktora Pochodně to přechází mlčením jenom proto, že o takových věcech se mezi slušnými lidmi nemluví. Leccos ovšem naznačovala slova „až téměř s levným efektem“. Mohl jsem být rád, že jim nedošlo, kolik je mi let.

Copak by nějaký otec věznil několik let v temném sklepě svého vlastního syna? Kde se ve mně vzala taková postava? Jak jsem si mohl vymyslet a dokonce někam nabízet příběh rodiče, který v dusivé vládě nad svým dítětem zajde až tak daleko, že ho odřízne od denního světla a všech ostatních lidí?

Naštěstí už si dneska nepřečtu, jaká to byla slátanina, protože rukopis jsem tenkrát radši hned zničil. Zůstala mi jen vzpomínka, která se samozřejmě přihlásila znovu v roce 2008 po zprávách z Rakouska. Napsal jsem o tom i krátkou poznámku na svoje webové stránky. Rázem proslavená jména Kampuschová a Fritzl by od té doby na podobný literární projev dospívajícího dítěte asi vrhala určité podezření – „až téměř s levným efektem“.

A znovu se mi ta moje divná dětská povídka připomněla, když jsem si na konci loňského roku najednou přečetl, co se odehrává v novém románu Milana Urzy Dům bez oken: „komorní příběh chlapce vězněného celé roky vlastním otcem“. S Milanem nás to právě v té době svedlo dohromady a probírali jsme ledacos, ovšem tohle přišlo úplně netušeně. A těžko říct, komu z nás dvou z toho víc zatrnulo.

Člověka pak napadnou zvláštní věci. Přiznávám například, že jsem si šel ověřit, jestli se Milan – v nedalekém Jičíně – náhodou nenarodil v roce 1986. Trochu jsem si vydechl, že v té době už byl tři roky na světě.

A Parade from Marc Neys (aka Swoon) on Vimeo.

PŘEHLÍDKA potrvá čtyři minuty…
“Zfilmovaným básním” hrozí dvě nebezpečí: buď obrazem text příliš doslovně ilustrují, nebo jsou naopak tak volné, že jsou zaměnitelné s čímkoliv jiným. A proto je pro mě SWOON (Marc Neys) videoartista z Belgie, tak pozoruhodným úkazem: dokáže pro text otevřít prostor dostatečně svobodý, a přitom přiléhavý. U Přehlídky – A Parade mu asi nejvíc překážel v cestě ústřední objekt, který je přesně definován: otočný stojan na pohledy. Když se Swoon pro tu báseň rozhodl, byl jsem opravdu napjatý, jak si s tím poradí. Film A Parade je naší třetí spoluprácí po In the Sign (2013) a Instincteia (2014). Nahrávka hlasu tentokrát nevznikla ve studiu, ale v provizorních podmínkách u téhož okna v Paříži, kde se 10. 4. 2020 zrodila celá ta podivná vidina…
Překlad do angličtiny: David Vichnar.

Stanislav Dvorský zemřel 21. února 2020 ve věku 79 let.

Od 20.40 – SATELIT / HAYDN 19:20-19:40 GMT Upload Vienna
Michal Rataj & Jaromír Typlt: ŠKrábanice (zvukové objekty, bass, hlas, elektronika)

Související stránky: Art´s Birthday – Škrábanice.

„Najednou jsou v kontaktu s lidmi, kteří nemají zábrany, nepřemýšlejí, jestli navazují na ten nebo onen směr, jestli je to kvalitní, jestli to zrovna frčí, nebo nefrčí,“ upřesňuje teoretik umění a sociální pracovník Jaromír Typlt.

Více ve 44. minutě tohoto odkazu:

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1097181328-udalosti/220411000100103/?fbclid=IwAR0rLeznRwDJRNzp_fFlTVxSYxKTjbUlP2aheIFEFAwURKFK0dzyvWyZuwk