Zmnožování rytmů, jejich probarvování a převrstvování hláskami a slabikami. Takhle jsem si po léta vysníval, jak by se mohla setkat slova básní se zvukem bicích nástrojů, a bylo to samozřejmě hned to první, na co jsem pomyslel, když mi v dubnu 2009 v Budapešti představili Mátyáse Sirokaie. Básník, který zároveň hraje na perkuse soudobou hudbu! Toho času byl dokonce členem mezinárodně proslulého souboru Amadinda Ütőegyüttes (Amadinda Percussion Group) a podílel se s ním na špičkovém provedení mnoha komplikovaných děl od moderních hudebních skladatelů.

Přiznal jsem se mu hned, že na jeho místě bych neodolal. Nejen že bych se pokusil nějak to mezi sebou propojit, ale lákalo by mě zajít co nejdál a obracet obvyklé vlastnosti jazyka a zvuku. Psát básně tak, aby slova znenadání zněla třeba jako údery do dutých předmětů z kovu, pálené hlíny nebo ze dřeva, a pak je tak i naživo hrát, aby se rozplývala v čistě rytmických sestavách a zase znovu krystalizovala do srozumitelných vět. Něco na způsob partitur od Georgise Aperghise, které předepisují bubeníkovi, jak odsekávat slova, posouvat přízvuky a protahovat hlásky, a do toho přesně vsazovat příklepy nebo i zaškrábání na buben – na mysli mám například Le corps à corps z roku 1978.

Ale Mátyás se usmíval skoro shovívavě, když mě poslouchal. Svou cestu v tom neviděl. Dokonce se mi zdálo, že se svou básnickou a překladatelskou tvorbu snaží chránit, aby mu ji hudební vystupování nepohltilo. Jenže já už jsem měl svůj klam, kterému jsem chtěl věřit, a začítal jsem se Mátyásovy poezie s tušením, že v ní určitě někde „z vedlejší ulice zní hudba gamelanu“. A sluchové zážitky opravdu nechyběly: „Tón stoupá do tak bolavých výšek, / jako by hrála jehla skleněného / gramofonu a ten, kdo zapnul přístroj, / utíkal od stromu ke stromu.“ K tomu ještě ty názvy ze znělých materiálů: citované verše jsou z básní Kov a Sklo…

Musel jsem se ovšem spolehnout na „podstročniky“, které pro naše setkání v rámci překladatelské dílny Re:Verse Workshop připravila Tünde Mészáros. Často stačilo už jenom dát jim větší sevřenost, tu a tam bylo ovšem potřeba opustit neprůhledná seskupení slov a jít se autora zeptat, jakou měl vlastně představu. Dodnes si připomínám, jak mi Mátyás pomohl ujasnit si obraz děsivé setrvačnosti dvou pronikajících se konstrukcí, zahlédnuté ve chvíli dopravní nehody: „Dvě auta v sobě. / Schránka s cestujícími dere se naproti druhé, / hranice na okamžik propustné se vzápětí zpevní.“ Ten obraz je opět z básně Kov.

Nakonec jsem během pobytu v Budapešti přeložil pět Mátyásových básní, a to navzdory tomu, že jsem ho původně překládat vůbec neměl. Přidělili ho totiž do dvojice k Jánu Gavurovi, ale slovenština naštěstí vznik české verze nevylučovala. Když tedy v roce 2011 Mátyás přijel spolu s Amadindou zahrát Cage, Reicha a Ligetiho na Pražské jaro, připravovalo se už zveřejnění jeho básní na stránkách A2 (v čísle 2011/12). A při své další návštěvě Prahy, v listopadu 2018, vystoupil na samostatném večeru především jako autor poezie. Stalo se tak na pozvání Attily Gála z Maďarského kulturního střediska a v programu pochopitelně převažovaly Mátyásovy novější básně, které do češtiny přeložil Robert Svoboda.

Ale toho večera už poezie od hudby oddělena nebyla. Básník nejenom četl, ale podkresloval si atmosféru jednotlivých básní hrou na elektronické perkuse, tak jak to v posledních letech běžně dělává i na svých autorských čteních v Maďarsku. Mělo to trochu jiný ráz, než jsem si tenkrát při našem setkání představoval, šlo spíš o náladové hudební plochy, experiment nezacházel tak daleko. Nicméně, podle toho, jak se pak Mátyás vyslovil ve veřejné diskusi, byly to mimo jiné naše rozhovory na Re:Verse Workshopu, co ho přivedlo k tomu, aby o nějakém propojení obou svých tvůrčích poloh začal uvažovat.

„Přičemž jsou ještě arkády, akademie / a řádky, po kterých oči nepřejely. Povolené / dráty. A útok, v kraji napojeném / na zkreslovač zvuku.“, doléhají ke mně ještě teď ozvěny mého vlastního klamu skrze slova, která jsem použil v překladu Mátyásovy básně Plachty. „A radost, roztroušené kameny, / ozvučené chraptění.“

Psáno v říjnu 2019 pro revui Souvislosti (číslo 3/2019).

(Snad ještě posluchačský dodatek: mnohé výše popsané představy o „zmnožování rytmů“ jazyka a perkusí uskutečnil v roce 2018 český skladatel Ondřej Adámek ve svých operách Alles klappt a Seven Stones, provedených na festivalech hudebního divadla v Mnichově a v Aix-en-Provence.)

Duben 2020: Dva české překlady básní Mátyáse Sirokaie

Říjen 2021: Protimluv.fest v Ostravě

Říjen 2021: Galerie Věž ve Frýdku-Místku

https://www.youtube.com/watch?v=BRKk19NzReU