“Vymknuta z kloubů, stává se věda uměním či přinejmenším estetickým jevem.”
“Koškovy synoptické mapy jsou ovšem nesmírně dvojznačné: hledíme do nich a nevíme, máme si obléci zimník, anebo raději vzít deštník? Hledíme do nich ještě déle a vidíme: vždyť je to spíše všeobecné spiknutí, z něhož není úniku. ”
číst celý text

Vedoucí magazínu a kultury východočeského krajského týdeníku Pochodeň, který byl pod tím odmítnutím podepsán, zjevně netušil, že „váženému soudruhovi“ z Nové Paky bylo v té době třináct.

Odesláno 14. 8. 1986.

Ale za jsem se styděl vůbec nejvíc, byl pocit, že mě právě usvědčili z něčeho zvráceného. Při čem jsem to nechal přistihnout? Připadalo mi, že odmítavý posudek redaktora Pochodně to přechází mlčením jenom proto, že o takových věcech se mezi slušnými lidmi nemluví. Leccos ovšem naznačovala slova „až téměř s levným efektem“. Mohl jsem být rád, že jim nedošlo, kolik je mi let.

Copak by nějaký otec věznil několik let v temném sklepě svého vlastního syna? Kde se ve mně vzala taková postava? Jak jsem si mohl vymyslet a dokonce někam nabízet příběh rodiče, který v dusivé vládě nad svým dítětem zajde až tak daleko, že ho odřízne od denního světla a všech ostatních lidí?

Naštěstí už si dneska nepřečtu, jaká to byla slátanina, protože rukopis jsem tenkrát radši hned zničil. Zůstala mi jen vzpomínka, která se samozřejmě přihlásila znovu v roce 2008 po zprávách z Rakouska. Napsal jsem o tom i krátkou poznámku na svoje webové stránky. Rázem proslavená jména Kampuschová a Fritzl by od té doby na podobný literární projev dospívajícího dítěte asi vrhala určité podezření – „až téměř s levným efektem“.

A znovu se mi ta moje divná dětská povídka připomněla, když jsem si na konci loňského roku najednou přečetl, co se odehrává v novém románu Milana Urzy Dům bez oken: „komorní příběh chlapce vězněného celé roky vlastním otcem“. S Milanem nás to právě v té době svedlo dohromady a probírali jsme ledacos, ovšem tohle přišlo úplně netušeně. A těžko říct, komu z nás dvou z toho víc zatrnulo.

Člověka pak napadnou zvláštní věci. Přiznávám například, že jsem si šel ověřit, jestli se Milan – v nedalekém Jičíně – náhodou nenarodil v roce 1986. Trochu jsem si vydechl, že v té době už byl tři roky na světě.

(2014)

“Teprve ve sbírce A co? se František Halas vrátil k tomu, s čím kdysi do české literatury vstupoval, tedy v době, kdy zveřejnil sbírku Kohout plaší smrt. K poezii, která nechtěla ani ničemu sloužit, ani být příjemná, líbivá, nebo dokonce lidová či populární. V tom návratu asi sehrálo určitou roli i to, že ve čtyřicátých letech už vydali své sbírky nechci říkat Halasovi žáci, ale každopádně básníci, kterým Halas otevřel cestu a které ovlivnil: Jiří Kolář, Josef Kainar, básníci Skupiny 42. A Halas jako by si uvědomil, že za nimi nechce pokulhávat a nechce také, aby některé jeho básnické objevy byly přičítány spíš jim než jemu.”
číst celý text

Haus weit (Originaltitel: Dům daleko, übersetzt von Konrad Balder Schäuffelen und Tamara Kafková). Suhrkamp, edition suhrkamp, Nr. 416, Frankfurt 1970.

In welche Richtung sollte die zeitgenössische Poesie Deiner Meinung nach gehen?

Ich fürchte mich vor leeren Ritualen, in denen kein innerer Grund – kein lebendiges Herz – mehr ist. Leider sind Autorenlesungen und dichterische Vorstellungen häufig nichts mehr als eine auffällige Vorführung von diesen leeren Ritualen. Eine erstarrte und erschöpfte Opferung für die Wörter, die eigentlich niemand wirklich hört. Nicht einmal mehr die Dichter untereinander. Auch aus dem Grund suche ich immer einen Weg, um ein Treffen mit den Gedichten unerwartet zu machen. Mithilfe von Stimme, Klängen, Bildern, graphischer Form. Ich glaube, es ist auch das Erbe der uralten Schamanen und Priester, die ich mir bei der Geburt der Poesie vorstelle. So kann uns auch eine technologisch überraschende multimediale Vorstellung zu dieser Geburt, zu dem Ursprung umwenden. Es kann auch nur ein blödes Wunschbild sein. Aber jeder braucht seinen Irrtum, nicht wahr?
lesen mehr

Ta kniha byla úplně průhledná. Viděl jsem to pak na televizním záznamu na vlastní oči: vzal jsem ji do ruky a bylo vidět skrz. A to neviditelné jsem pak navíc ještě předal do další ruky. Tématem rozhovoru byla Věra Linhartová. Autorka, která tak často psala právě o průhlednosti, rozplývání a mizení. Pak se ale není co divit, že její kniha viditelně zmizela… Šlo o navíc o její překlady z japonštiny – básně na Lotosovou sútru Mnicha Jiena: Listí slov, květ Zákona (nakladatelství Maxima). Všichni, včetně techniků, jsme přehlédli, že ta kniha má jednobarevnou zelenou obálku, která ve studiu vymalovaném do zelené barvy, na niž se promítá obrazové pozadí, nutně zprůhlední.
Pokud se těšíte, že chyba byla přijata jako vzkaz a ve vysílání zůstala, musím vás ovšem předem zklamat: v záznamu na ČT ART uvidíte U zavěšené knihy už všechno zase řádně napravené. Žádné zmatky. Žádné záhady. Žádné zneklidňující důkazy, že literatura si pořád ještě umí zahrát se životem.

Televizní záznam je zde.