„V ulicích pevné ticho. Sem tam bleskne okno, někde se cosi pohne a prchá. Kdosi se skryl a nyní jde popatřit na opuštěné náměstí. Zvedne ruce, nad hlavou je rozlomí a prchá do polí, štván nevyslovitelnou úzkostí.“
Až takhle tísnivý nakonec ten čas české karantény asi nebyl… A to zvlášť pro obyvatele menších měst, kteří důvěrně znají, co je „ticho jako po vymření“. Prázdnota a nehybnost na náměstích a v ulicích je nemohla příliš zaskočit. To jen pohledy do vylidněných turistických center, kde se čas doopravdy zastavil naprosto neznámým způsobem, připomínajícím metafyzické malby Giorgia di Chirica, vyvolávaly mrazení, protože nikdo nepředvídal takové umrtvení velkoměst. Zato v desetitisícové Nové Pace by se záběry z karantény nedaly asi pouhým okem příliš odlišit od běžných snímků z nedělního odpoledne.
A přece právě o děsivé prázdnotě Nové Paky napsal už před 94 lety, v prosinci 1926, rozsáhlou fantaskní prózu sedmnáctiletý student zdejší reálky Josef Kocourek. Běžný život města začaly v jeho příběhu narušovat natolik znepokojivé projevy nadpřirozených sil, že všichni obyvatelé nakonec raději uprchli a svoje domy ponechali napospas:
„Okna mrtvá. Ulice proniklá smrtí. Náměstí pusté. Náměstí náměstí. Továrny mlčí. Auta jsou brzděna dlaněmi zkázy. Zdá se ti, jako by kdosi přešel křižovatku. Zdá se ti, že se v okně cosi pohnulo. A kdybys šel blíž, ach, nic bys neviděl. Čekáš, že něco přijde, že něco musí udeřit do bubnu a probudit spáče.“
Děj Jensena a lilie, jak se próza jmenuje, touto katastrofou nekončí, zkáza nakonec postihuje celý svět. Ale pocitově ji asi nic nevyjadřuje líp než ztichlé náměstí v Nové Pace, kde zůstává jen obrovitá mohyla z ledu a soli a nahoře na napjatém provozolezeckém laně trčí ustrnulé tělo mrtvého vola.
„Je to všechno tak vidoucí jako před výbuchem atomové bomby a zkázou světa,“ pozastavil se nad příběhem Josefa Kocourka jeho přítel, sochař Ladislav Zívr, když si ho o třicet let později mohl přečíst v nečekaně objeveném rukopisu. V deníkovém zápisu ze 16. února 1963 ocenil také to, že pro něj Nová Paka zůstala rozpoznatelná i po té znepokojivé proměně: „Velmi dobře na mne působí básnické líčení míst, která tak dobře znám, ať už to je samotné město, nebo místa i hospody.“
Ale důvěrně známá místa nemusí působit jako přízrak pouze účinkem přímé katastrofy:
Tmou naplněna podloubí a plísní,
svit lampiček svou krví okna třísní
a krámy chladné,
kdo vyšel dveřmi, není o něm zmínka,
jen dveřní zvonek útle zacilinká
a rána padne.
Pohnul těmi dveřmi člověk, nebo jen duch? Zazněly opravdu ty zvuky? S takovou nejistotou si vyprázdněné město v roce 1936 prošel další novopacký autor, básník Jan Opolský, ve své poslední za života vydané sbírce Čtení z hvězd a obelisků. Rukopis Josefa Kocourka jistě neznal, jako autor o dvě generace starší navazoval především na obrazy zániku ze svých vlastních básní, které psal ještě v atmosféře fin de siècle.
Už jen zmínka o znění zvonů „ve strašné výšce někde nad klášterem“ zřetelně vyvolává obraz Nové Paky, i když v citované básni Bílé ruce Opolský žádným jménem neupřesňuje, co by mělo být oním „městysem“, jehož různá zakoutí jakoby z nadhledu a dálky obhlíží: „A první jiskry z nekonečna zří sem, / val ticha strašný strmí nad městysem, / jenž v dolu dřímá“.
A čím je u Opolského vyvoláno tak mimořádné prázdno ulic a náměstí?
Je to zklidnění, ale mezní zklidnění. Rozpoložení, ve kterém „zřím očima, ač je v nich rozechvění, / již uhaslýma“. Vědomé loučení se starým známým světem, stav drtivého ticha a neodvolatelného přehodnocení všeho, co dosud platilo. Ještě jednou, možná naposledy, si všechno projít, a konečně uvidět všechno zapomenuté a přehlížené. „Zdá se ti, že se v okně cosi pohnulo,“ zachytil Josef Kocourek neklid pustých ulic, a také Jan Opolský uzavřel svou báseň také obrazem krátce zahlédnutým v okně, jenže obrazem naopak až nepozemsky zklidněným: obrazem bílých rukou, které se vztahují ke komusi, koho můžeme jen tušit.
Poezie bývá terčem výsměchu, že neužitečně zabředává do něčeho, co je vzdálené, bezcenné, běžnému světu cizí. Ale pak se ze dne na den najednou něco stane a přesně podle slov básní vstoupí do života neznámá moc, před kterou není vyhnutí a se kterou se musí každý vyrovnat sám za sebe.
A není to nikde v dáli, je to zničehonic právě tady, nejblíž, jak to vůbec jde! Poznali jste přece ta známá místa? A poznali jste i tu cestu, kterou jste k nim právě přišli?
A v kašnách města kypí vody chladné,
svým stínem soch noc do náměstí vpadne
jak hlídka s hledím
a ticho jest jak staré víno silné
a temnota víc ku zámlkám přilne
než k odpovědím.
Psáno v dubnu 2020.